Dva Květy { Ereri / Riren }

Kapitola 1.

„To už jdeš?" Zastavil mě hlas. Pohlédl jsem přes rameno na Erena, který se zády opíral o budovu, kterou jsem několik sekund nazpět opustil.

„Jak vidíš, tak jo," řekl jsem jednoduše a už se opět měl k odchodu. Neměl jsem náladu se s ním zdržovat.

„Sraz ještě není u konce," připomněl.

„To vím i bez tebe." Už jsem byl mírně vytočený a už se zkrátka chtěl vypařit. Jenže ten parchant si nedal pokoj.

„Tak proč tak brzo?" Po této otázce jsem se zastavil uprostřed chůze a znaveně vydechl.

„Je to moje věc, jasný?" Hodil jsem po něm krákavý pohled. Ještě dnes bych rád stihl vlak, kterým mám jet domů a mou náladu by určitě nezlepšilo, kdyby mi ujel. Další vlak mi jede až ráno a autobusy pro mě zrovna nejsou to pravé ořechové.

Když jsem na něj tak upíral svůj pohled, neuniklo mi, že v pravé ruce mezi prsty svírá cigaretu, od které se line nenápadný kouř. Vzpomínám si, že když jsem si dřív chtěl zapálit, měl nepříjemné kecy, že si ničím zdraví, že to smrdí a podobně. Tohoto zlozvyku jsem se v průběhu let zbavil, ale jak tak koukám, tak si tu někdo tuto závislost vypěstoval. Zdá se, že se role obrátily.

„Klidně tě domů hodím autem," nabídl mi, jako by to byla úplně normální věc. Možná by i byla, kdyby se mezi námi tenkrát nestalo to, co se stalo.

„Na to rovnou zapomeň," prskl jsem jak naštvaná kočka a vydal se od něj pryč.

„Proč jsi lhal?" Další otázka, která mě dokázala zastavit. Takže to poznal, pomyslel jsem si.

„Nevím, o čem to mluvíš." Zůstal jsem k němu otočený zády; nemohl jsem se zbavit nejistého výrazu a nechci, aby jej viděl. Dal bych mu tím najevo, že měl pravdu a tím by vyhrál.

„Myslím, že moc dobře víš, o čem mluvím,"

„Hold jsem asi bisexuál, nebo to tenkrát byl hloupej úlet a věř tomu nebo ne, ale já mám přítelkyni." Snažil jsem se uklidnit můj zvýšený tep. Po dlouhé době mě někdo dostal do rozpaků. Eren byl vlastně jediný, kdo mě do těch rozpaků dokázal vždycky dostat.

„Úlet, který trval skoro dva roky, jo?" řekl se zřetelným smíchem v hlase. Tohle už bylo moc.

„Co máš, kurva, za problém?" Otočil jsem se a z mých očí šlehaly blesky.

„Já? Já žádný problém nemám." Zvedl ruce do úrovně jeho ramen a udělal gesto, kterým naznačoval sebeobranu. „Stále máš i děsivý pohled, ale ten mě taky pořád rajcuje," řekl potichu a následně si olízl horní ret. On moc dobře ví, jak mě ještě víc vyprovokovat.

Nehodlal jsem se s ním víc zdržovat. „Běž do prdele," řekl jsem jakoby na rozloučenou a pak se svižným krokem vydal pryč.

„Maximálně do tvojí," zavolal. Po této poznámce bych mu nejradši střelil jednu mezi oči. Radši jsem se ji rozhodl ignorovat a začal uvažovat nad tím, čím bych se doma mohl uklidnit, abych se na poslední chvíli opravdu neotočil a nezrealizoval vraždu tohoto idiota.

***

Ovládl jsem se a ty dveře nakonec nevykopl. Měl jsem vztek, který jsem si hodlal vybít na té brýlaté kvočně. Už jsem chtěl na ní zvýšit hlas, ať otevře ty zkurvený dveře, ale přesně v tu chvíli se ozval zvuk odemykání. Hodil jsem po své kamarádce vražedný pohled.

„Jé! Ahoj Levi! Jaký byl třídní sraz?" vykřikla nadšeně a snažila se ignorovat můj pohled plný zlosti.

„Ty se ještě ptáš?" řekl jsem chladně.