Dva Květy { Ereri / Riren }

Kapitola 2.

„Měl bys začít víc jíst." Tato poznámka mě vytrhla ze zamyšlení. Otočil jsem se a uviděl Erena, který ze mě nespouštěl oči.

„Hm?" Jediná reakce, která ze mě vypadla. Nechápal jsem původ jeho nečekané připomínky.

„Jsi hrozně hubenej," ujasnil mi. Zarazil jsem se. Prohlédl jsem si ho od hlavy až k patám a snažil se rozpomenout, kdy mě mohl vidět bez trička. Triko s dlouhým rukávem mě vždycky krylo a schovalo tak mé vystupující kosti. Nejedl jsem z důvodu, že jsem v jídle neviděl smysl a celkově má chuť k potravě byla až kritická.

Přimračil jsem se. „Jak to-"

„Když ses převlékal do tělocviku, viděl jsem, jak ti páteř skoro roztrhuje kůži."

„Přestaň laskavě strkat nos do věcí, do kterých ti nic není, jasný?" prskl jsem po něm a odkráčel pryč. Nehodlal jsem se s ním bavit dýl, než bylo nutné. Ale myšlenky na to, že mě musel v šatnách pozorovat, mě neopouštěly a vyvolávaly ve mně nepříjemný pocit. Zatřásl jsem se samým znechucením a zamířil na záchody.

Opláchl jsem si pod tekoucí vodou obličej a zadíval jsem se na svůj odraz. Mám asi hodně blbej den.

Za mým odrazem se tyčil odraz bruneta, který mi za pomoci zrcadla hleděl do očí. Pohled jsem mu opětoval a hned zase uhnul. Vzal jsem si jednorázovou utěrku a utřel do ní svou tvář.

„Co chceš?" zeptal jsem se otráveně.

„Abys začal víc jíst." Přistoupil blíže.

„Říkal jsem ti, ať mě necháš na pokoji." Otočil jsem se. Stál ode mě tak metr a jeho blízkost mi nedělala dobře.

„To jsi neřekl. Řekl jsi, ať nestrkám nos do věcí, do kterých mi nic není."

„A proč se o to furt staráš?"

„Co Petra? Stará se vůbec o to?" přešel mou otázku svými otázkami. Jeho zvídavý výraz vystřídal podezíravý.

„Co s Petrou?" Nechápal jsem, proč do toho zatahuje moji přítelkyni.

„Nevypadá, že by si toho vůbec všimla." Udělal krok blíže. „Nikdo si toho nevšiml, ani tvá vlastní matka, že?" Naklonil se ke mně tak blízko, že jsem na své tváři cítil jeho dech.

„Nechápu, o čem to mluvíš." Rukou jsem odstrčil jeho ksicht a měl se na odchodu.

„Nedělej, že nevíš, o čem mluvím. Viděl jsem tě bez trička a kalhot a asi jsem byl jediný." Tato věta mi do tváře vehnala výraz překvapení, ale nedonutila mě se zastavit v chůzi. „Přestaň kurva odcházet, když s tebou mluvím!" vykřikl a v ten samý moment mě drapl za ruku. Trhl s ní a než jsem se stačil z jeho sevření vymanit, byl jsem přitlačený ke zdi a on mi svým tělem znemožnil útěk.

Už jsem na něj chtěl chrlit nadávky, ale jeho výraz mě umlčel. Tvář mu potemněla, jeho pohled se mi vpaloval do očí a vyvolával ve mně pocit, že mi po zádech běhá mráz. Bylo to... nepříjemné...

„Nikdy neodcházej během toho, co s tebou mluvím, a hlavně," naklonil se ke mně tak, že jeho rty byly pár centimetrů od mého pravého ucha, „začni normálně jíst, nebo si mě nepřej," zavrčel výhružně a v tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Ruce mi vystřelily směrem nahoru na jeho ramena a snažil jsem se ho odstrčit. Uchechtl se nad mým marným pokusem ho ode mě odsunout. Odtáhl a napřímil se. Shlédl na mě ze své výšky. Usmál se, poplácal mě po hlavě jako nějakého čokla a pomalou chůzí si to šinul pryč.