Dva Květy { Ereri / Riren }

Kapitola 6.

Hned jsem uhnul pohledem a dělal, že jsem si ho nevšiml. Snažil jsem se v klidu dýchat a na vteřinu i zavřel oči ve snaze se uklidnit. Tohle je snad zlej sen, otevřu oči a byl bych rád, kdyby má myšlenka byla skutečná a opravdu tohle byl jen zlý sen, jelikož se to začalo horšit. Nedaleko bylo ode mě zrcadlo a v jeho odraze jsem viděl, jak se Eren pohnul ze své lokace a bylo mi hned jasné, kam má namířeno. Začal jsem podupávat nohou. Už jsem chtěl promluvit na Hanji, aby sebou hodila, ale instinkt mi říkal, že stojí za mnou a potvrdilo se mi to tím, když promluvil:

„No nazdar, Levi," promluví a já dělám, že jsem si ho nevšiml. „Nedostupnej?" ozve se po chvilce a sáhne mi na rameno. Hned jeho ruku odstrčím a snažím si ho nevšímat. Jenže když to udělá znovu, se zamračením se na něj otočím.

„Dej mi už sakra pokoj," prsknu na něj a znovu jeho pracku odstrčím. Celého si mě prohlédne a jakmile mu zrak padne na mou levou paži, usměje se.

„Jé," zazubí se, „Stále ji máš a nosíš."

„Co jako?" zamračím se ještě víc a on poukáže na koženou bundu, kterou jsem měl přehozenou přes předloktí. Jeho úsměv se hned rozšíří, jakmile se mi ve tváři na sekundu mihne uvědomění, že ji mám od něj. Naštěstí se v tu chvíli do toho vloží Hanji, má „přítelkyně".

Ozve se roztažení závěsu a pak mi poklepe na rameno. „Co myslíš, že tohle?" ozve se mi za zády. Nebudu se otáčet. Nebudu. Nechci ho mít za zadkem. Svůj pohled přesměroval za mě a vyletělo mu obočí nahoru. Otočím se a vidím Hanji v průhledném prádle. Vykulím mírně oči.

„Tak tohle je ta tvá přítelkyně?" ozve se ten parchant a na slově „přítelkyně" dá schválně zvláštní důraz. Nevěřil tomu. Cukne mi v oku a rychle ten závěs zatáhnu.

„Je a přestaň mi ji očumovat a ty si na sebe dej něco normálního," zavrčím.

„Takže se ti to líbí?"

„Ne."

„Ale Leviiii... Tyhle kousky jsou lepší než ty, co mám domaaa..." nad tímto mi cukne v oku znovu. „Můžu si je teda vzít?"

„Hanji-"

„Ať si je jen vezme, no ne?" ozve se Eren.

„Ty se do toho neser."

„Levi? Kdo to vůbec je?" dělá blbou. Dobře, celkem jí to jde, co si budeme.

„Nikdo důležitý."

„Ten, co tě připravil o panictví je podle tebe nedůležitá osoba?" řekne s předstíraným zklamáním. Teď jsem měl co dělat, abych se neotočil a nedal mu minimálně tečku mezi oči. Hrál si se mnou. Moc dobře věděl, jak budu reagovat. Znal mě až moc dobře.

Spolkl jsem všechny nadávky a otočil se s klidem v očích k němu čelem. Mezitím se stačil přiblížit natolik, že byl ode mě sotva dvacet centimetrů. Musel jsem zaklonit hlavu, abych mu viděl do toho přiblblého ksichtu. „Osobní prostor ti nic neříká?" pozvednu jedno obočí.

„Neodpověděl jsi mi na otázku a tvá přítelkyně je jaksi zamlklá," ušklíbne se a mě něco napadne.

„Ne. Nejsi pro mě ničím důležitej," odpovím mu a jedním rychlým pohybem roztáhnu závěs a rychle nacouvám do kabinky. Závěs znovu zatáhnu a z leknutí málem Hanji začne křičet. Natisknu jí ruku na pusu a ona se malinko uklidní, jakmile vidí, že jsem to já. Stála tady akorát v kalhotkách a já se snažil dívat všude jinam, jen ne na ni.
„Obleč se, ať už můžeme jít," řeknu a malou nervozitu v hlase se snažím skrýt. Ona přikývne a rychle se snaží dostat do oblečení. Dá si podprsenku a natáhne se pro kalhoty. Jakmile se do nich začne soukat, poskočí si, ale sešlápne si nohavici k zemi a začne padat. Kdyby to nebylo tak nečekané, tak bych ji zachytil, ale problém byl v tom, že to byl přesný opak.

Začala se mnou padat na závěs a v další moment jsem se ocitl na zemi před kabinkou a polonahá Hanji na mě. Kvůli menší ráně se na nás lidi v obchodě ohlédli a Eren, který pořád stál před kabinkou, na nás upíral pohled taktéž. Hanji se mi podívá zblízka do tváře a pak nenápadně mrkne.

„Heheh, to jsem to ale nešika! Kolikrát jsi mi udělal přistávající plochu, když jsem padala?" zachechtá se a znovu mrkne a pak se začne pomalinku zvedat.

„Párkrát už to bylo," řeknu a podaří se mi potlačit zamračení a pak povzdechnutí nad tím, do jaké situace jsem se to zase dostal. Sednu si a kryju Hanji svým tělem. Divím se, že jsme ten závěs nestrhli. Rychle ji nastrkám zpátky do kabinky a ona se naštěstí rychle obleče. Odvážím se otočit na Erena a pozvednu obočí.

„Hm? Co na mě tak čumíš?"

„Sáhla ti na zadek..." skoro až zasyčí a vidím, jak to v něm trochu vře. Nebudu lhát, ani jsem si nevšiml, že mi stačila má kamarádka hrábnout na prdel.

„A?" pozvednu obočí, „je to moje přítelkyně," otočím se k němu znovu zády.

„A se mnou jsi to v kabince nedělal..."

„Ty vážně chceš, aby nás odtud vyhodili z důvodu, že po tobě vystartuju?"

„Můžeme si zalézt do kabinky," jeho tón hlasu se rázem změní. V moment, co to řekl, mi došlo, jak to myslel. Cukne mi v oku a prudce se otočím.

„Ty idi-"

„Levi!" skočí mi zezadu kolem krku Hanji, čímž zabrání tomu, že bych po něm tady začal řvát a vrhnul se na to, abych ho skopal k nepoznání. „Můžeme už konečně jít. Už začínám mít celkem hlad," líbne mě na tvář a já se začínám klidnit.

„Jo," řeknu tiše a rozejdu se k pokladnám bez toho, aniž bych se na něj podíval. Vím moc dobře, že bych se už tentokrát neudržel a ani Hanji by mě nezastavila. U pokladny na pult položila dva páry spodního prádla a balíček síťovaných punčoch. Odolal jsem pokušení nad tím pokroutit hlavou a zaplatil to bankovkami, které mi nenápadně podstrčila nejlepší kamarádka. V další moment jsme se vykopali z obchodu a Hanji mě chytila za ruku. Propletla si se mnou prsty a já na to vyjukaně koukl. Občas jsem zapomínal, že hrajeme, že jsme pár, ale když na mě znovu mrkla, rozpomněl jsem si. Druhou rukou jsem si prohrábl vlasy a přemýšlel nad tím, co by se stalo, kdybych skutečně s Hanji nešel a byl bych tady sám. Pak mě zatáhne do nějakého podniku a sedne si se mnou k malému stolu v zadním rohu restaurace. Už jsem chtěl domů, ale to se nejspíš nekonalo.

„Všechno dobrý?"

„Kdybych seděl doma, tak jo," odpovím jí a opřu se zády o židli. Byl jsem zády ke vchodu do restaurace, což mě malinko znervózňovalo. Ohlédl jsem se a Hanji se uchechtla.

„Buď v klidu. Není tam. Dej si čaj a něco k jídlu. Vypadáš unaveně," řekne a já se jí podívám do tváře. Měla starost, a to mě usvědčilo v tom, že je to skutečně kamarádka, kterou bych nikdy za nic nevyměnil, i když se to tak většinu času nezdá. Chtěla pro mě jen to dobré a věděla, že mám za sebou těžké časy a ty časy se začaly vracet. „Kdyby se tady objevil, dám ti hned vědět. Ale snaž se nad ním nepřemýšlet. Nedělá ti to dobře," dodá a já se nad jejími slovy rychle zamyslím. Měla pravdu. Poškrábu se na hlavě a pak se podívám do nápojového lístku. Neuniklo mi, jak se pousmála a už mě chtěla poplácat po hlavě, ale stačil jsem uhnout. „Ale no ták!" povzdechne si a to mě donutí se malinko uchechtnout. 

~~·~~