Dva Květy { Ereri / Riren }

Prolog

„No vida, pořád jsi stejnej prcek jako před lety," ozvalo se za mnou. Otočil jsem se a poprvé za těch dlouhých deset let jsem opět spatřil ty tyrkysové oči. Ten sebevědomý úsměv mě vždycky štval, ale s jiným úšklebkem na tváři jsem si ho nedokázal představit. Vlasy měl viditelně delší a stažené do neúhledného drdolu vzadu na týlu. Už nevypadal jako náladový spratek, kterého jsem znal. Teď už z něj byl o více sebevědomý muž.

„A ty stále stejnej idiot jako před lety," opáčil jsem a vzdorovitě si založil ruce na prsou. Přesně tohle je důvod, proč jsem na tento sraz jít nechtěl. S tou čtyřokou slepicí si to později vyřídím.

„Erene!" Zavolání přišlo z levé strany a podle hlasu jsem se snažil rozeznat, o koho se jedná. Jenže to mi k identifikaci osoby nestačilo, tak jsem od Erena stočil pohled na blonďáka, který si to k nám rychlím krokem šinul. Podle radostného výrazu ve tváři jsem poznal Armina. Ten pro změnu dlouhé vlasy po bradu vyměnil za kratší sestřih. „Jsem rád, že ses tu ukázal chlape." Poplácal přátelsky svého vyššího kamaráda po rameni.

Ten mu na oplátku rukou rozcuchal účes. „Víš moc dobře, že bych si třídní sraz nenechal ujít," zasmál se.

„Hej! Nech moje vlasy na pokoji!" Začal si své světlé kadeře upravovat do původního stavu. Když jsem tak sledoval tu krátkou scenérii, kdy se staří přátelé z dětství znovu vítají, měl jsem chuť se otočit na patě a vypochodovat z tohoto podniku.

„Levi." Přesměroval svou pozornost ke mně, ale ani o krok se nepřiblížil. Jde vidět, že si pamatuje, že jsem na střední nesnášel cizí doteky. Přetrvává to tak doteď. „Rád tě vidím." Vřele se usmál. Až na tu změnu sestřihu bych typoval, že se od doby, kdy jsme se viděli naposled, vůbec nezměnil. Alespoň v chování.

„Taky," přitakal jsem a své paže nechal klesnout podél těla. Přiznám se, že jsem se před deseti lety na střední škole těšil, až některý ksichty neuvidím, jenže jsem si neuvědomil, že nějaké drobnosti mi budou chybět. Například jen klidný pokec a výměna názorů. Po ukončení školy jsem se do sebe, a to víc než dost, uzavřel a jediná osoba, se kterou se bavím, je má kamarádka Hanji. Ta mě taky mimo jiné – v jejím případě skoro až doslova – dokopala na tuto akci.

Pohled mi padl znovu na Erenovu tvář. S překvapením jsem zjistil, že se na mě taky dívá. Zamaskoval jsem své překvapení a odolal pokušení naprázdno polknout z čiré frustrace. Nebudu lhát, ty dlouhé vlasy mu slušely.

Armin mezitím stačil odběhnout přivítat se s ostatními. To on vlastně uspořádal tuhle sešlost.

„Pověz, pořád jsi tak citlivý?" Přiblížil se a zašeptal, aby to nikdo jiný, než já neslyšel. No jasně, stejný prase jako vždycky, pomyslel jsem si znechuceně.

„Na to ti tak budu odpovídat," procedil jsem s klidem a měl se k odchodu, abych tak nenápadně zdrhl před onou osobou.

„Chladnej jako vždy. Vůbec ses nezměnil." Zaslechl jsem ještě, než jsem přišel mezi ostatní. S pár lidmi jsem prohodil pár vlídných vět, protože jsem tady nechtěl být jen tak na okrasu a taky jsem si přál, aby tento večer byl už za mnou.

Eren měl vlastně pravdu. Nezměnil jsem se. Možná na mém obličeji bylo z bližší vzdálenosti znát, že jsem už o něco starší, jinak nic. Postavu jsem si udržoval a vlasy taktéž. Nic nového na mě za ta léta nepřibilo. Ostatní na tom byli ovšem jinak.

„Levi co ty? Nějaká známost?" Došla ke mně otázka a já zkoprněl. Stál jsem v malém kroužku lidí, kde stál i Eren. Všichni včetně něj si mě zvědavě prohlíželi. Nevěděl jsem, co na to mám odpovědět. Nechtěl jsem lhát a říct, že někoho mám, ale ani jsem nechtěl říct pravdu, že jsem svobodný. Kdyby tady nebyl Eren, možná bych popravdě odpověděl, jenže on stojí asi metr ode mě a upírá na mě ty svoje tyrkysové oči. V tu chvíli jsem se nehorázně cítil pod tlakem, jelikož jsem se za Boha nemohl rozhodnout. Kdybych řekl, že jsem nezadaný, mohl by toho ten hlupák snadno využít, na to ho znám moc dobře. Kdybych ale řekl, že svoji drahou polovičku mám, určitě by se zeptali minimálně na jméno. Když v tom mě něco napadlo.

„Jo. Nějaká tam bude," vypustil jsem z úst. Všiml jsem si, jak Eren podezřívavě přivřel oči. Většinou vždycky poznal, když lžu. Schoval jsem své rozpaky za kamenný vraz a vyčkával, jak se konverzace bude dál vyvíjet.

„To je skvělé," žasla Historia. „Jak se jmenuje?"

„Kdo?" Nadzvedl jsem nechápavě obočí.

„Tvá přítelkyně přece," řekla prostě, jak kdyby to bylo jasné jako facka. Uklidnil mě fakt, že opravdu nikdo o mém a Erenovém milostném poměru na střední neví. Což mi připomíná, že také naštěstí nikdo neví, že jsme se nerozešli zrovna v dobrém a ani to, že jsem kvůli tomuhle idiotovi pustil Petru k vodě, jelikož jsem jí nechtěl být nevěrný a už vůbec jsem si na ní nechtěl dokazovat, že nejsem teplej. Což samozřejmě ví jen Eren a Hanji. 

Aspoň něco dodržel, na čem jsme se dohodli. Kdyby se prořekl, právě bych tady nestál a nevykládal, že mám přítelkyni.

„Jmenuje se Hanji," řekl jsem rázně a koutkem oka viděl, jak to v Erenovi začíná bublat. Zprvu jsem myslel, že tohle se na něm změnilo, ale pořád je stejně náladový a sotva dokáže svoje emoce udržet na uzdě.

Sice jsem nechtěl do toho to čtyřočko zatahovat, ale už aspoň vím, jak se jí pomstím za to, že mě sem donutila jít. Pokud to bude nutné, bude muset předstírat, že je má přítelkyně. Nechci se však mstít jen Hanji, ale chci to dát taky sežrat tomu spratkovi, kterého jsem kdysi miloval. Nebo jsem si aspoň myslel, že jsem ho miloval.

~~·~~