Dva Květy { Ereri / Riren }

Kapitola 3.

„Nechceš na čerstvej vzduch?" nabídla mi Hanji. Nejspíš si všimla, že mi je celkem mdlo. Přikývl jsem na souhlas a zvedl se od stolu.

O pár minut později jsme oba bok po boku mlčky šli po ulici. Neměl jsem co říct a má kamarádka nejspíš tušila, že mi dvakrát do řeči zrovna není, jelikož také nic neříkala.

Období zimy zavinilo to, že už ve čtyři hodiny zapadalo Slunce za obzor. Do hodiny bude tma, řekl jsem si v duchu ve snaze přijmout mou mysl dostat z toho chaosu, který mi v hlavě vytvořil Eren. Jenže moc se mi to nedařilo. Povzdechl jsem si unaveně, čímž jsem nechtěně získal pozornost osoby vedle mě.

„Můžu se na něco zeptat?" otázala se.

„Už ses zeptala," řekl jsem, „mluv."

„Vím, že je to teď možná trochu nevhod se ptát zrovna na tohle," mluvila pomalu a opatrně, jako kdyby měla tušení, že mě její otázka může vyprovokovat, „ale vlastně jsi mi nikdy neřekl, co přesně se mezi váma dvěma stalo, že jste ten vztah ukončili."

„Hanji, vždyť jsem ti řekl, jak to–"

„Řekl jsi mi, že za váš rozchod může to, že jste se na konci střední pohádali takovým způsobem, že jste váš vztah ukončili. O čem jste se pohádali jsi mi nikdy neřekl," skočila mi do řeči.

Pohlédl jsem na zapadající Slunce, mezitím co se mi v hlavě promítaly vzpomínky na ten den, jako kdyby se jednalo o nějaký krátký film. „Nechci se o tom bavit," prohodil jsem, stále zíraje na žhavou kouli, která nám poskytovala teplo a světlo, jak se schovává za kopce, aby mohla na obloze uvolnit místo svému kolegovi, naší družici, která nastupovala na noční směnu.

„Dobře, já jen..." chtěla něco říct, ale můj pohled bez jediné emoce ji opět umlčel.

„Jak ses vůbec měla v práci?" položil jsem otázku po další chvíli ticha.

„Haa?" vydala ze sebe neurčitý zvuk.

„Co je?"

„Nic, nic. Já jen, že se mě na tohle nikdy neptáš," vysvětlila mi.

„To se nemůžu zeptat své ‚přítelkyně', jak se měla v práci?"

„Jasně," řekla protáhle, „už chápu."

„Nějak si to trochu natrénovat musíme, ne?" prohodil jsem s mírným nadzvednutím ramen.

„Máš naprostou pravdu, lásko," přitakala. Zaraženě jsem na ni nasměroval svůj zrak.

„L-lásko?" řekl jsem trochu překvapeně.

„No co? Když už máme hrát zamilovaný pár, tak aspoň pořádně!" prohlásila vesele.

„Lásko? Nechceš dneska přespat u mě?" naklonil hlavu na stranu jako pes.

„Jestli mě chceš opíchat, můžeš i tady. Nebudu riskovat to, že mě u sebe doma nespoutáš a nevyšukáš ze mě duši někde v tmavém, špinavém sklepě. A neříkej mi lásko," procedil jsem skrze zuby a otočil na další stranu.

„Ale noták," v periferním vidění jsem zaznamenal, že se zvedl z mé postele, „líbí se mi, když můžu tvou rozkošnou prdelku opíchat a následně naplnit, a to, co jsi teď řekl, nezní  zas tak špatně," dvěma prsty mi zvedl bradu, abych mu pohlédl do očí, „ale ve tvým pokoji to je už ohraný."

„Nedělali jsme to jen tady. Nevzpomínáš na to na záchodech ve škole?" protočil jsem otráveně očima a jeho ruku, kterou mi přidržoval bradu, odstrčil.

„To byla jediná výjimka. Tu vlastně můžeme zopakovat. To, jak jsi mi skákal na klíně bylo hodně vzrušující. Proč tuhle polohu nemáme častěji?"

„Protože ty hajzly byly nechutný a nehodlal jsem se tam čehokoliv dotýkat víc, než bylo nutné. Takže poloha, kdy bych byl dole, nepřipadala v úvahu," odbyl jsem ho jednoduchým vysvětlením.

„Ale neříkej, že tě to nevzrušovalo," sklonil se blízko k mému obyčeji, „Lásko," vdechl mi do tváře.

„Neměl jsem na výběr a kolikrát ti mám říkat, abys mi tak neříkal."

„Abych ti neříkal jak, lásko?"

„Zase jsi to řekl," řekl jsem už mírně v rozpacích. Bože, jak můžu stále chodit s tak otravným parchantem? otázal jsem se.

„A co s tím uděláš, když ti řeknu, že ti tak budu stále říkat, lásko?" hleděl mi nepřetržitě do očí, zatímco jednou rukou zavřel knihu v mém klíně a položil ji na stůl před židlí, na které jsem seděl, „hm? Tak co uděláš?"

„Asi ti jednu brzy vrazím."

„To neuděláš," řekl s úsměvem na rtech. Co si budeme, ten úsměv byl v moha případech neodolatelný, ale jindy i teď mě akorát tak vytáčel.

„Chceš se vsadit?"

„Klidně, lá-sko," chtěl mi vtisknout polibek, ale moje dlaň byla rychlejší a vzala knížku ze stolu a majzla ho s ní po palici. „Au! Já myslel, že to neuděláš!" drbal se ve vlasech, aby zmírnil bolest.

„Já ti povídal, že to udělám," řekl jsem, tentokrát s mírným úsměvem na rtech já. Otevřel jsem si znovu knihu a začal hledat část, od které mě vyrušil.

„Ty mě nikdy nepřestaneš překvapovat, lásko."

Zastavil jsem se v chůzi. Vzpomněl jsem si na rozhovor, který se odehrál, když jsem s Erenem měl týden po našem výročí. Tohle je dnes už druhá vzpomínka na toho prevíta. On mi do té hlavy snad leze násilím nebo co, pomyslel jsem si trochu jedovatě.

Po chvíli si má kamarádka všimnula, že vedle ní někdo už nepochoduje, tak se zastavila a otočila.

„Děje se něco?" zeptala se starostlivě a přišla ke mně.

„Ne, nic se neděje. Jen jsem si na něco vzpomněl."

„Podle tvého výrazu soudím, že se o tom asi moc bavit nechceš, co?" Jako odpověď na tuto otázku jsem zavrtěl hlavou. Povzdechla si a pohlédla na postupně se zahalující oblohu dekou noci prošívanou hvězdami. „Začíná být celkem zima. Pojďme domů, Levi."

~~·~~