Píseň dne

2. Bad Romance

Na oběd jsem se sešla se svými novými kamarádkami z Čech, se kterými jsem se poprvé potkala na úvodním seznamovacím večírku tady v Itálii. Každá jsme studovala něco úplně jiného, ale vrána k vráně sedá. Začaly jsme se vídat prostě proto, že bylo příjemné občas mluvit rodným jazykem a stěžovat si na stejné věci. Nakonec jsme zjistily, že si vážně padneme do noty. Je vlastně zábavné, co všechno může lidi spojovat natolik silně, aby se vytvořilo přátelství.

Protože jsme každá šla z jiné fakulty, byl sraz v menze asi na půli cesty mezi nimi, abychom se všechny stihly najíst, pokecat a vrátit se do školy. Spolu s dalšími studenty jsme se mačkaly v dlouhé řadě plné hladových strávníků, jako to bylo už na střední. Od té doby žádná změna. Plastový tác, umělá šťáva z automatu, jen to jídlo obsahovalo více těstovin a méně univerzální hnědé omáčky. Nikdo mě nikdy nemohl považovat za velkého gurmána, proto jsem se nepouštěla do žádných velkých experimentů a dala si klasické boloňské těstoviny. Salátový bar, kde si každý mohl nandat přesně tu zeleninu, kterou chtěl, jsem pak osobně považovala za naprosto geniální záležitost. Má alma mater by nad něčím takovým měla také zauvažovat.

„Dnešek byl peklo, vůbec netuším, jak jsem se tam dostala," hořekovala Pavlína, když jsme vybojovaly volný stůl pro čtyři. A že to byl v narvané jídelně plné hladových strávníků lítý boj. „Jen proto, že už jsem se někdy v minulosti učila italsky, mě šoupnou do pokročilých? Pořád ještě nechápu, co tam vlastně děláme. Dneska po mě chtěli něco jako: 'Popište nám svou první lásku'. Nejen, že to neumím říct, ale co je jim do toho? To Italové fakt myslí jen na to jedno?" Na jindy klidnou holku studující medicínu byla vážně v ráži.

„Já ti můžu jen říct, že dokud to na tebe nezkusí učitel přímo, nemůžeš na něj podat stížnost." Od budoucí právničky Veroniky jsme ani nemohly nic jiného čekat. Když jsme se začaly uculovat, vyplázla na nás jazyk a začala se věnovat zapečenému lilku.

Pavlína se s očekávajícím výrazem obrátila na mě a na Terezu, která seděla po mé pravici a cpala se polévkou minestrone.

„No na mě nekoukej!" bránila jsem se. „Já moc dobře věděla, proč jsem v tom úvodním dotazníku nic nepřiznala. Takhle vesele navštěvuju hodiny pro začátečníky. Tam je to prima. Učíme se zdravit a rozeznávat dvacet různých druhů kafe. Navíc bys měla znát slavné heslo: Zapírat, zapírat, zapírat!"

Pája obrátila své hnědé oči v sloup. „To je dobrá rada, ale s křížkem po funuse. Proč jen máme tenhle povinný jazykový kurz?" Naposledy si zhluboka povzdechla, nasála vzduch nosem a s již klidným výrazem se dala do jídla. Tenhle rychlo-meditační trik se taky musím naučit, vypadal dost účinně.

Terka si odhrnula dlouhý pramen blonďatých vlasů za ucho, aby jí nepřekážely. Důrazně odsunula již prázdnou misku od polévky a přisunula si talíř s kuřecím plátkem a hranolky. Nechápu, jak se do ní vždycky vešlo tolik jídla, když byla pořád hubená jak lunt. Možná jí snadno vyhládlo kvůli tomu, jak při studiu botaniky celé dny chodila po zahradách a parcích. „Souhlasím s Monikou. Taky jsem jim nic neřekla a jsem se začátečníky naprosto spokojená. Vedle mě sedí jeden fakt pěkný Řek. Celé dny si povídáme – anglicky, samozřejmě," řekla vesele, než si strčila velký kus kuřete do pusy.

Verča rázně odložila skleničku s umělou limonádou, která byla zadarmo ke každému jídlu. „Už dost o Italštině - stejně jí ani jedna neumíme. Doufám, holky, že večer jdeme ven. Za panáka tequilly bych vraždila" vydechla útrpně, abychom její bažení po alkoholu braly vážně.

Na paření jsem se zrovna moc necítila. Hodně hluku, drahého pití, strkání se u malých barových stolečků a dlouhé fronty na záchod. Navíc zítra dopoledne jsem měla školu. „Já asi dnešek vynechám."