Když jste smutní, naštvaní a navíc také opilí, nedělejte několik věcí - nepokračujte v pití, nepište SMSky svým ex a nestahujte si do mobilu podivné aplikace, které neznáte.
Přesně tuhle radu měla dostat Monika ještě před tím, než se jí v mobilu obj...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Když jsem se druhý den ráno probudila, měla jsem na obličeji nalepenou účtenku. Bůh ví, jak se tam dostala. Podle tohoto důkazního materiálu jsem ale musela vypít minimálně půlku baru. Nechala jsem tam asi pětinu měsíčního nájmu. O to víc bylo k vzteku, že jsem v průběhu noci všechno v koupelně vyzvracela.
Pokojem se linula píseň It's Raining Men, kterou jsem měla ráda od doby, co jsem poprvé viděla Deník Bridget Jonesové. V tom filmu měla vážně grády. Která žena by se nechtěla pokochat výhledem na Colina Firtha a Hugha Granta, jak se perou? Opravdu jedna z nezapomenutelných scén.
Vytáhla jsem zpod polštáře mobil a zahleděla se na rozzářenou ikonku žlutých sluchátek, které vibrovaly ze strany na stranu, jako to dělával budík. Jednoduché posunutí ikonky vpravo zastavilo hudbu a ponořilo pokoj do blahodárného ticha. Jen matně jsem si vybavovala, že jsem si do mobilu stahovala nějakou novou aplikaci. Normálně bych si pročetla informace a mrkla se na hodnocení uživatelů, abych věděla, jestli za to stojí, ale tahle věc vypadala prima i tak. Písnička byla účinná, takže nebyl důvod si stěžovat.
Byla jsem po propařené noci tak mimo, že jsem dokonce prospala nejhorší moment dopravního řádění na ulici. Teď jsem za to byla vděčná, protože to poslední co by moje bolavá hlava potřebovala, by byla třetí světová na kruhovém objezdu.
Bývala bych si ještě chvíli ráda hověla v posteli, ale bohužel byla dnes škola, takže pokud jsem si nechtěla užít ještě více úšklebků a uštěpačných poznámek od spolužáků o tom, že ne každý zvládá Malý pátek, musela jsem si máknout. Snídaně byla odsunuta v seznamu priorit až na úplný konec. Žaludek se totiž ještě nerozhodl, zda mu ta noční paráda nestačila.
Co však nešlo vynechat, byla sprcha. Jedna věc je vyjít z domu nalačno s kocovinou a druhá zjevit se na veřejnosti ve stavu, v jakém jsem se právě nacházela. Voda měla přímo blahodárné účinky. Uvolňovala ztuhlé svaly a odplavovala pocit, že se přes mé tělo prohnalo stádo bizonů. Kombinace levandule a jablka přinášela naději, že by den nemusel být ještě úplně ztracený, přestože začal teprve před chvílí. Kocovina, ta mocná čarodějka, zvládala pěkné dny obrátit v noční můru.
Sama od sebe jsem se zaposlouchala do příjemného hlasu Geri Hallivellové a spolu s ní rozpohybovala své boky do rytmu jejího největšího hitu. Refrén jsem už zpívala nahlas. Bylo neuvěřitelné, jak moc mi písnička zalezla pod kůži za to jediné zahrání místo budíku. Nemohla jsem ji dostat z hlavy.
V ten moment mi došlo, že si ten song jenom nepředstavuju. Hrál nahlas. Kdybych neměla v krvi ještě zbytky alkoholu, nejspíš bych si toho všimla už dřív, ale takhle bylo mé vnímání povážlivě zpomaleno.
Odhrnula jsem laciný plastový závěs chránící koupelnu od toho, abych ji nevyplavila a nedonutila sousedy o patro níž si zahrát hru „Znáte příběh o velké potopě a Noemově arše?". V domech, které stavěli Italové, jste si nemohli být nikdy jistí, kde je nějaká skulina. Natáhla jsem se pro mobil, který jsem měla na skříňce, a zkontrolovala přehrávání hudby. Byla jsem si jistá, že jsem si hudbu nahlas nepouštěla, ale elektronika si někdy žila vlastním životem. Jenže nikde nic. Přehrávání hudby nebylo zapnuté, Píseň dne mi jen opakovala znovu a znovu název It's Raining Men. Přesto jsem ji slyšela jasně a zřetelně. Vyhrávala na celou koupelnu, možná i celý byt.
