Když jste smutní, naštvaní a navíc také opilí, nedělejte několik věcí - nepokračujte v pití, nepište SMSky svým ex a nestahujte si do mobilu podivné aplikace, které neznáte.
Přesně tuhle radu měla dostat Monika ještě před tím, než se jí v mobilu obj...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Kombinace Nicka v úterý a živého Dana včera zvládla něco, co doposud žádná z předešlých písní. Vzala mi chuť se snažit. Na co se tolik namáhat, když mi aplikace schválně házela klacky pod nohy? Nepochopím, jak Píseň dne dokázala vnuknout mému ex tak geniální myšlenku, že jeho největším zbožným přáním je letět až do Itálie kvůli druhým kopačkám, ale byl to bezesporu její majstrštyk.
„Un gatto bianco con gli occhi blu un vecchio vaso sulla tv. Nell'aria il fumo delle candele due cuance rosse, rosse come mele"
Byla jsem natolik navztekaná, že jsem ani nezaznamenala, kdy se začala mým pokojem rozléhat nová písnička. Trapný opakující se rytmus, který vyluzovalo elektrické piáno, byl tím, co mě mělo provázet celý další den.
Skladba už patřila do starého železa, vydali ji v Itálii nejspíš někdy ze začátku osmdesátých let. Byla to první italská skladba, kterou aplikace vybrala. Na můj playlist putovala prakticky hned na začátku studijního pobytu. Nejenže byla i po mnoha letech stále velmi populární a Radio Italia ji nezapomínalo pouštět s železnou pravidelností, ale pro mě osobně měla hluboký význam. Stala jsem se jí v posledních měsících tak trochu posedlá – zpívalo se v ní o mámě Marii. A Marie se jmenovala i moje maminka.
Než jsem se odstěhovala, nemohla jsem se dočkat samostatného života, kdy mi nikdo nebude říkat, v kolik mám přijít domů, ptát se mě, co a s kým jdu dělat a strachovat se, jestli jsem na to dost oblečená. Co kdyby mi třeba náhodou táhlo na ledviny, že jo? Když se ale nacházela tak strašně daleko, nebylo dne, abych si na ni nevzpomněla.
Skladba hrála tiše v pozadí. Byla chytlavá, člověk by si ji broukal do zblbnutí. Asi proto se stala tak známou.
Při druhém opakování: „Ma, ma, ma, mamma Maria..." mi náhle hlavou proběhla myšlenka, která potlačila všechno ostatní. Jestliže se mi v předešlých dnech zjevili všichni ti lidé, neznamenalo to, že se mi dnes mohla ukázat moje vlastní mamka?
Rychlostí světla jsem vyletěla ven z postele. Touha vidět maminku byla tak silná, že jsem koupelnou jen proběhla a navlíkla na sebe, co mi přišlo pod ruku. Místo snídaně jsem hodila do tašky cereální tyčinku, přesně, jak mě to naučily TV reklamy, a vyletěla před dům.
Stála tam. Hned co mě zahlédla, rozpřáhla ruce, abych jí mohla vběhnout do náruče. Nedokázala jsem se ubránit slzám. Samy si našly cestu ven ze slzných kanálků a stékaly mi dolů po tváři. Bylo jich tolik a další přibývaly, že jsem se ani nenamáhala s jejich otíráním.
Máma nic neříkala. Asi čekala, až se trochu uklidním. Trpělivě vyčkávala. Tuhle vlastnost jsem po ní nezdědila, což byla škoda, leckdy by se hodila.
„Moc ráda tě vidím!" vydechla jsem. Část mozku křičela, že tohle ve skutečnosti není moje opravdová maminka, ale na tom nezáleželo. Vypadala jako ona a byla tady!
