Když jste smutní, naštvaní a navíc také opilí, nedělejte několik věcí - nepokračujte v pití, nepište SMSky svým ex a nestahujte si do mobilu podivné aplikace, které neznáte.
Přesně tuhle radu měla dostat Monika ještě před tím, než se jí v mobilu obj...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ráno jsem byla tak na nervy, že jsem se vzbudila ještě před budíkem. Za těch sedmnáct minut, než se jako gilotina spustila skladba dne, jsem si málem ukousala všechny nehty. Až pozdě do noci jsem si totiž procházela názvy písní, které jsem si kdy dala do svého oblíbeného playlistu. A že tam byly perly.
Za posledních řekněme deset let, co jsem playlist aktivně používala, se v něm nastřádala kupa šíleností. Od popíku, okolo instrumentální hudby, přes dvě tři metalové skladby, až k country, ke kterému mě přivedl můj kovboje milující tatínek. Nebyl důvod mu to vyčítat, country je prima, ale jestli na mě ze křoví vyskočí John Denver s úpěním: „Take me home, country roads!", švihne to se mnou.
Když už jsem měla trochu času před začátkem té hrůzy, pokusila jsem se využít čas efektivně k oblékání a nasnídání. Nebylo jisté, co měla aplikace pro dnešní den v plánu, proto bylo lepší se řídit heslem: Štěstí přeje připraveným.
Přesně v osm ráno sebou mobil zatřepal a spustil příjemný hlas Idiny Menzel:
„I can hear you but I won't Some look for trouble while others don't There's a thousand reasons I should go about my day And ignore your whispers which I wish would go away, oh Whoa"
V první chvíli mě napadlo, že mohlo být i hůř. Nakonec ani nebyl takový důvod k panice. Písnička z Disney pohádky Frozen II mohla dopadnout vcelku neškodně, ne? Navíc jsem stejně jako nebohá Elza netoužila po trablech.
Pro své vlastní bezpečí jsem si raději rychle vyhledala celý text písně, abych zanalyzovala, jestli si neškodnost jen nepředstavuju. Slova se zdála v pořádku. Něco o cestě do neznáma a následování hlasu sirény. V momentě, kdy mé rty opustil úlevný smích, jsem zezadu do hlavy schytala pořádnou ránu. Bolest připomínala zásah baseballovým míčkem při amatérském tréninku s kamarády, který jsem několikrát absolvovala v dětství. Rodiče si dali záležet, abychom se sestrou uměly základy z co možná největšího množství sportů s tím, že nikdy není jisté, kdy se nám bude něco z toho hodit. Teď jsem jim mohla dát za pravdu – věděla jsem, jaké je to být trefená baseballákem.
To, co mě praštilo teď, ale nebyl míč. Ve vzduchu se vznášela namodralá koule husté mlhy, která se maličko vlnila ze strany na stranu. To je... úplně stejné jako v té pohádce!
Modré klubíčko se vesele zatřepotalo a obkroužilo pokoj, než se usadilo na rychlovarné konvici, kterou jsem měla mírně protizákonně ve svém pokoji. Nájemníci totiž nesměli mít v pokojích kuchyňské spotřebiče.
Modrá bublina se zavrtěla. Takhle nějak jsem si vždycky představovala, že vypadá lidská duše – jako třpytivá koule energie. S nejvyšší opatrností jsem se k ní přiblížila a natáhla před sebe ruku. Mlha nebyla pes, ale už mě jednou bolestivě trefila, tak třeba byla i kousavá. Písnička zatím hrála poměrně potichu, takže jsem nic nekazila. Když už jsem byla téměř u rychlovarky, mlhovina se vznesla a přitiskla do mé napřažené dlaně. Na dotek nebyla úplně pevná, ale také mi ruka neprošla skrz, jak jsem u mlhoviny čekala. Byla příjemně teplá a hladila mou kůži, takže nepohodlí, které jsem z její přítomnosti cítila, postupně mizelo.
