Pan Moore a jeho žena ✔

37. Role mlčící manželky

 John

Zatčení Astrid Mooreové přineslo do Linwicku tíživou atmosféru. Philip dělil svůj čas mezi továrnu a návštěvní hodiny ve vězení. John by přísahal, že se několikrát ani nevrátil domů a přenocovával kdesi ve městě – na Victoria Square či v odlehlém Yardley Wood. Při večeři sotva promluvil, a když, tak se mezi nimi rozpoutala hádka. Tmavovlasému mladíkovi se totiž vždycky povedlo říct omylem něco netaktního na adresu zatčené paní Mooreové, a i když to nebylo myšleno nijak zákeřně, téměř pokaždé to zákeřně vyznělo.

„Neměl by ses kvůli ní tak trápit. Nedělá ti to dobře na srdce," řekl jednou a světlovlasý pobledlý muž vstal od jídla a už se nevrátil. Podruhé překročil útočnou linnii ještě o pár metrů dál s výrokem, že si to vlastně zaslouží, protože aspoň pochopí, co si žena může a nemůže dovolit a nebude si vyskakovat. To už se na něj obořil, ať si nechá svoje názory pro někoho jiného a než mu stačil připomenout, jak se ta jeho svatá Astrid mohla přetrhnout, aby dostala Johna z oprátky, vstal od stolu zase on a zasyčel, „nikdo se jí o to neprosil."

Dřív bývali ve všem za jedno, a když se John kvůli něčemu rozohnil, Philip se to jal hasit přátelskými a mírnými gesty. Teď si pozici mírného vyjednavače nepřisvojil ani jeden. První z nich stále myslel na pomstu, nejen Elizabeth, která ho chtěla připravit o život, ale i Astrid, za to, jak ho kvůli ní tenkrát zbyli před továrnou i za to, jak pokaždé tvrdila, že jí jde pouze o Philipovo dobro, a pak ho znovu tahala do problémů. Druhý z nich se užíral strachy o svou ženu a nerozuměl bezcitnosti toho prvního. Přesto, když Philip dospěl k zásadnímu rozhodnutí týkajícího se svého i Astridina osudu, zašel s tím – možná ze zvyku, možná s dobrým úmyslem se usmířit – za Johnem.

„Půjdu dnes do banky," oznámil mu jen tak mezi slovy v kanceláři.

„Dobře," přikývl John, který to považoval jen za snahu o poklidnou konverzaci.

„Vyberu peníze... Čtyřicet tisíc liber, to by mělo jako úplatek stačit. Zaplatím je za Astrid."

Tmavovlasý muž odložil smlouvu, kterou zrovna pročítal, „To má být vtip? Chceš Pebmarchovi zaplatit?"

„Ten by ode mě peníze nepřijal. Zjistil jsem si jméno vrchního komisaře, prý je zvyklý brát úplatky. Zítra ho pozvu na večeři."

„To ti poradila ona?" dotázal se ho rozladěně, „poslyš, jestli tak nutně potřebuješ rozhazovat, dej si ušít nový oblek, kup si další vůz nebo dům... Něco, čím se můžeš chlubit, ale za ní nic nedávej. Vždyť ti umí jen přidělávat starosti."

„To bys udělal, kdyby ti vzali ženu, kterou miluješ? Dal si ušít nový oblek?" rozhněval se na něj Philip.

John nevěděl, jaké to je někoho milovat. Vlastně ani nevěděl, jestli je toho schopný nebo jestli při pohledu na zuboženého přítele toho chce být někdy schopný. „Promiň. To jsem přehnal," omluvil se, i když se mu to neříkalo snadno a jeho omluva byla všelijaká, jen ne upřímně míněná. „Samozřejmě máš právo dělat si se svými penězi, co uznáš za vhodné. Jen se mi nelíbí, jak ses kvůli ní změnil. Dřív by tě ani nenapadlo jít někoho uplácet."

„Nebyl to Astridin nápad, byl Claytonův," oznámil mu, jako by to mělo Johna uklidnit, ale to se nestalo.

„Báječné..." spráskl ironicky ruce, „takže už tě neovládá jenom ona, ale i její milenec."

„Mezi těma dvěma nic není."

„Teď mezi nimi nic není, ale co potom, až ji propustí. On řekne, že bez jeho nátlaku bys ji tam nechal. Vždyť ho znáš. Rád si připisuje zásluhy. Ona se mu z vděčnosti vrhne kolem krku..."