Pan Moore a jeho žena ✔

18. Nepotřebuji tvůj souhlas

Astrid

Štíhlá tmavovlasá dívenka skákala po kamenech přes Dovskou řeku, hlavu jí zdobil věneček z lučního kvítí a pár kroků za ní ji neobratně následoval tlustý a o hlavu menší chlapec.

„Zastav!" křičel na ní, „tak zastav! Můj otec říkal, abychom sem nechodili!"

Tmavovláska vzhlédla směrem k městu ležícímu pod nimi v údolí připomínajícím koryto či snad půlkulatý okap, jehož středem protékala dravá řeka. Přelétla zrakem nízké domky i vysoké budovy obchodů, škol a kanceláří a na okamžik si vychutnala pohled na podzimem zbarvené stromy na strmých svazích nad obydlími. Pak se otočila k druhému dítěti, „jestli se bojíš, tak běž domů. Ale to ti říkám, Archibalde Claytone, jak budeš žalovat, tak si mě nepřej!"

Chlapec zahanbeně ztichl. Nesnášel, když jej jeho nejlepší kamarádka nazývala celým jménem a navíc se mu vždycky tuze líbila a on před ní nechtěl vypadat jako zbabělec. Rozpřáhl ruce, aby udržel rovnováhu a přeskočil na další kámen.

„Vidíš, nic to není," hrdě prohlásila jeho pokušitelka a i ona se posunula. Stála nyní přímo uprostřed šumící řeky. Sňala z kaštanových loken spletené květiny, posadila je na vodu a mávala na ně na rozloučenou, dokud se v proudu nepřevrátily a květy nezmizely pod hladinou.

Otočila se, ale sotva zdvihla nohu připravená pokračovat, uklouzla a zahučela do ledové řeky. Voda promáčela tuhou bavlněnou látku jejích šatů a silný proud ji táhl pryč.

„Archie!" vykřikla v sekundě, kdy se jí podařilo vyplavat na hladinu, „Archie, pomoz mi!"

Tmavovlasý chlapec zůstal stát jako přikovaný a přepadlý hrůzou nebyl schopný jediného slova.

„Ar...! ušlo jí z úst, než spolykala nečekaný příval vody a ponořila se hlouběji.

Najednou zaslechla své jméno. „Astrid..." šeptal slabý mužský hlas, „Astrid, miláčku, prosím tě, probuď se..."

Modrá tma kolem ní se rozestoupila a ona spatřila sluneční paprsky. Procházely skrz okenice jejího pokoje a měnily řídké světlé vlasy u jejího lůžka sedícího muže ve zlato. Nedíval se na ni, zahlížel kamsi do prázdna a přikládal si k ústům její dlaň.

Cítila se zesláble a vyčerpaně, jakoby už nikdy neměla získat sílu vstát z postele, natož špitnout jedinou hlásku.

Podíval se na ní a radostně a zároveň provinile se pousmál: „Bál jsem se, že jsem o tebe přišel."

Otevřela ústa, jenže i přes veškeré vynaložené úsilí nedokázala nic říct a z té námahy se jí znovu klížily víčka.

„To je v pořádku," utišoval ji a hladil po kaštanových propocených loknech, které nyní rozpuštěné po celé délce a šířce polštáře připomínaly koňskou hřívu, „doktor ti dal nějaké léky na uklidnění. Měla by ses šetřit."

Přikývla a s námahou polkla.

„Dojdu pro něj, ať se na tebe podívá," vstal, ale ona k němu napřáhla třesoucí se ruku, „zůstaň," zašeptala a on se znovu usadil. Vypadal zbídačeně, možná ještě hůř než ona, propadlé od slz zarudlé oči, téměř neviditelné rty, neupravený a stále navlečený do večerního elegantního fraku.

Slabým hláskem k němu zamumlala: „Už bude dobře, viď, že ano? Vyprovodíš ji odsud."

Popotáhl a po tváři se mu skutálelo pár velkých slz. Potom svěsil hlavu do dlaní.

„Philipe," oslovila ho překvapeně a s naléhavostí dodala, „řekni, že ano!"

Když se na ni znovu podíval, tvářil se smutně, doslova zdrceně, „chtěl jsem ještě počkat. Doufal jsem, že se něco změní."