Pan Moore a jeho žena ✔

27. Slib, že už mi nebudeš lhát

Srpen 1909, Londýn, Belgravia Square Gardens

Astrid

Seděla na lavičce vedle babičky Cory a pozorovala Maxe s Archiem hrající v přilehlém parku kroket. Maxe hra očividně nebavila. Ledabyle ťukal paličkou do míčku, který se málokdy dokutálel přes branku. Ani jeho spoluhráč nepůsobil hrou zrovna unešený. Neustále si uvolňoval vázanku, aby se mu v tropickém horku lépe dýchalo a nebít přítomnosti staré dámy, jistě by si už dávno sundal sako a vyhrnul rukávy na košili. A tak oba čekali, až hra skončí nebo to ten druhý vzdá.

Do Londýna přijela na začátku srpna. Chyběl jí Birmingham, ale ani tady nezahálela, účastnila se veřejných akcí pořádaných Ženskou unií a zároveň navštěvovala večírky v Belgravii a Mayfair a tam, kde to shledala bezpečné, se nebála ani sama promluvit, ať už hovořila na setkáních sufražetek či s ministry, kteří si na oficiální střetnutí čas nenašli, ale nad skleničkou šampaňského si ji vyslechli.

„Poslyš drahoušku, chtěla jsem ti poděkovat za Maxmilliana," stará dáma položila své vrásčité dlaně její ruce na ruce, „od té doby, co jsi nás poprvé navštívila, je jako vyměněný. Bála jsem se o něj. Vždyť víš, jak Váš otec pije. Nechtěla jsem, aby můj ubohý vnuk skončil jako on."

„Max není jako náš otec," odporovala jí klidně s očima stále upřenýma na ty dva, „nikdo z nás tří není jako on," pak si vzpomněla na důvod, proč její bratr utekl do Londýna. „Otec se chce prý znovu oženit. S Louisou Huxleyovou, Věděla jste o tom?"

„Lady Louisa Huxleyová se může považovat za šťastnou. Váš otec jí poskytne větší finanční zajištění, než by mohl třeba sir Clayton," odpověděla příkře babička Cora, která vycítila v Astridině hlase nesouhlasný tón.

„Takže to Vy krmíte Maxe těmi nesmysly."

„Být tebou, dávala bych si pozor na jazyk, děvenko. Jestli takhle mluvíš i s manželem, pak se není čemu divit, že nepřijel s tebou. Neumíš si vážit toho, co je ti dopřáno," napomenula jí, avšak nikoli zle. Ze svého pohledu to zřejmě myslela jako dobrou radu, ovšem tato rada a všechno, co Astridina babička zastávala, šlo proti vnuččinu přesvědčení. Dříve to neviděla, nezabývala se jejími názory. Znala jí jen jako přátelského člena rodiny, který nosil dětem ve Velkém domě na panství za Birminghamem dárky a jako jediný se vyrovnal Astridiným schopnostem v Bridži. Neuvědomovala si, jak se starý svět matky vikomta Fletchera liší od iluzí jeho dcery.

„Asi se půjdu podívat, jak jim to jde," vstala a co nejrychleji přešla cestičku oddělující řadu laviček od posekaného trávníku se zapíchanými barevnými brankami. „Kdo vyhrává?" zavolala na ně.

Archie se na ní usmál a otřel si potem orosené čelo, „snad já. Maxovi se podařilo ztratit jednu z koulí a my si už nepamatovali, jestli stihl projet dvě nebo tři branky, tak začal od znova. Ale asi toho už máme oba dost," mrkl na zamyšleného a nesoustředěného chlapce, „kdybych nechtěl udělat radost lady Coře, už dávno bych tu hůl hodil někam do křoví," zamával paličkou nad hlavou. Náčiní na kroket našla před pár dny na půdě právě babička Cora a její staromódní duše nespokojená s tím, jak se svobodný Archie drží v jednom kuse její vdané vnučky, ihned začala spřádat plány, co všechno by mohl podnikat s Maxem a tedy bez Astrid a paličky na kroket mu vychvalovala natolik, že by se musel stydět, kdyby neuděl staré dámě radost a aspoň jednou jedinkrát je nevyvětral v Belgrávských zahradách.

„Tyhle paličky nespatřily světlo světa už nejméně třicet let a až odsud dneska vypadneme, tak si jsem skoro jist, že ho dalších třicet let nespatří," bědoval a žertoval zároveň.