Pan Moore a jeho žena ✔

1. Konec letní sezóny

Září 1907, Birmingham, Velká Británie

Philip

Léto se chýlilo ke konci a podzim sebou přinášel, jako už každoročně, Birminghamské koňské dostihy. A stejně jako každý rok, i letos seděl Philip Moore u kulatého stolečku na jedné z tribun a s dalekohledem před očima pozoroval jezdce plácající své hřebce bičíky. Sledoval tu odhodlanost žokejů zvítězit a pot lesknoucí se na srstnatých hřbetech plnokrevníků a ač si na rozdíl do svého mladšího bratra Percyho nikdy nevsadil, cítil se tím zápalem, tou bojovností, s jakou kopyta odtrhávají kusy trávy, unesen. Jakoby se před ním od startu do cíle, se všemi pády a popadnutím dechu, odehrál život.

„To snad nemyslí vážně!" vyrušil Philipa jeho bratr, jehož favorit právě za vodním příkopem shodil jezdce a namísto k cíli se vydal bez sedla zpět na start. „Už si nevsadím ani vindru. Nikdy!"

„To říkáš pokaždé," namítl se smíchem druhý z mužů sdílející s Philipem místo hned u zábradlí.

„Tentokrát to myslím vážně," oznámil Percy.

Philip se však jejich dohady nenechal odtrhnout od dalekohledu. Jeho oči chvíli bloudily po do překážek upravených keřích a pruhovaných tyčích. Na patnáct koní už dojíždělo svůj poslední okruh a stádo se rozdělilo na favority a na pár již nemohoucích pokulhávajících koní z méně prestižních stájí. Býval by se nyní zapojil do rozhovoru, aby blahopřál druhému muži, svému obchodnímu učni Johnovi, že jeho číslo se drží v první čtveřici, kdyby mu nesjel o zábradlí opřený loket a on nezaměnil pečlivě upravenou louku za tribunu na protější straně. Když následně zaostřil pohled, díval se přímo na dívku sedící naproti, která se chránila krajkovým parapletem před sluncem.

Do očí jí ze spleteného drdolu zacláněly černé pramínky a na krajce, která zakrývala celý dívčin krk měla zavěšený tmavě zelený kámen. A když se jí zadíval do tváře, jeho srdce se ustrnulo nad ďolíčky v kulatých tvářích a tmavýma očima, které se právě odtrhávaly od kukátka. Když jí poté cosi zašeptal asi patnáctiletý chlapec sedící vedle ní a ona se začala neohrabaně smát tak, že jí horní ret vytvořil pod nosem malou vrásku, muž sedící na opačné tribuně si pomyslel, že roztomilejší zjevení nikdy v životě neviděl.

Odtrhnout oči jej donutil až jásot davu způsobený proběhnutím koně s číslem osm přes cílovou pásku. „Vypadá to, že budu o pár táců bohatší," chlubil se osmnáctiletý tmavovlasý chlapec u jejich stolu, což Philipův bratr, který nesnášel prohry, těžce nesl a vzápětí jej obdařil poznámkou: „Užij si je, můj bratr ti beztak platí pár zmuchlaných liber."

Philip Moore vlastnil kousek od Birminghamu rozlehlé panství, ve městě několik domů a za městem velkou továrnu s několika stovkami zaměstnanců, kteří každý den zpracovávali dřevo na ozdobný nábytek. Za časů jeho otce a děda se tomuto dědictví říkalo Mooreovo impérium. Tohle bohatství však sebou neslo i svou daň. Z otce na syna se v rodu Mooreových předávala i dědičná chudokrevnost. Jeho děd trpěl dýchavičností a ve velmi nízkém věku jej nalezli sedět pod stromem na konci panství bez života, jeho otec se naproti tomu musel již ve třiceti potýkat s nádorem v hlavě a svůj boj po pár měsících prohrál.

Stejně tak Philipův život byl plný nástrah a zákazů. Nesměl se příliš zdržovat na slunci, nesměl se namáhat, nesměl pít alkohol a sám sobě, když kdysi jako osmiletý viděl svou plačící matku nad rakví svého otce, dal ten nejpřísnější zákaz. Nikdy neudělá žádnou ženu nešťastnou.

Dnes mu táhlo na třicet. Téměř dovršil věk svého otce a každou letní sezónu, kdy se do Birminghamu sjížděly nové vdavekchtivé dívky, se mu jich nabízelo na deset, nikdy však žádné nepodlehl a většina se dala odbýt jedním mávnutím ruky, až na jedinou. Dívku, která se jakoby mávnutím kouzelné hůlky už tři léta ukazovala na všech společenských událostech, na které zamířili i bratři Mooreovi, lady Elizabeth Cambellovou.