Pan Moore a jeho žena ✔

3. Loučení s Barnsley

Astrid

Když se ještě toho večera vrátila do Barnsley, byla přesvědčená, že už se nevrací jako stará Astrid. Vracela se jako bojovnice a jako někdo, kdo si začíná stát za svými názory. Nečekala však, že ani její okolí nezůstane stejné.

Claytonovi hned s ránem opustili velký dům a Astrid pozorující jejich kočár mizící ve sněhové mlze, pochopila, že je to nejspíš na dlouhou dobu naposledy, co se s Archiem viděli. V Barnsley následně zavládly tiché časy, kdy se veškerá pozornost upnula na Astridinu matku očekávající potomka. Jen Astrid se nedokázala přimět a na matku promluvit, a stejně tak jako se vyhýbala matce, pokoušela se zmizet z očí i otci. Namísto účasti na společných obědech se toulala se svým hnědákem loukami obklopujícími Barnsley, poslouchala zpěv ptáků, pozorovala na kraji lesa pasoucí se srny a ovčáckého psa zahánějícího na kopci nad vesnicí stádo ovcí.

Domů se často vracela až se soumrakem, když po nebi pluly mlžné roztřepené oblaky a jarní půda, která sotva stačila pod slabými jarními paprsky rozbřednout, se opět pokrývala ledem. V takových chvílích často sesedla u okna do jídelny a naslouchala, co si uvnitř její rodiče šeptají u večeře. Nejdříve doufala, že zaslechne nějaká slůvka o sobě, o tom, co plánují s její budoucností. Po čase pochopila, že nezdárná dcera není tématem, které by její otec rád rozebíral u jídla, ale přesto se k tomu oknu vždy vracela. A pak, když na jabloních v sadu vykvetly růžové kvítky a farmář oholil ovcím zimní hřívu, si uvědomila, proč tomu tak je.

Astrid se loučila. Věděla, že už nepatří do Barnsley. Tohle místo, které dřív tak milovala už nebylo Astrid domovem, její rodiče oporou a její sourozenci spojenci. Nemusela se ani slovem zmínit o tom, co se jí stalo té noci, kdy utekla z domu... nečekalo se po ní vysvětlení, jen omluva a sklopená hlava – pokory se od ní ale nikdo nedočkal.

S příchodem léta začínala Astrid dokonce přemýšlet nad útěkem z domu. Každý den si sama sbalila do kufru své nejoblíbenější šaty a šperky, které by po cestě prodala, aby měla alespoň ze začátku z čeho žít. Ještě předtím, než ji Bessie však přišla odstrojit na noc, stihla všechno zase vybalit a poskládat zpět do šatníku. Jakoby se všechno zdálo být v ranním slunci jednodušší a uskutečnitelnější a s jeho západem tak nemožné, jako chodit s olověnými kruhy kolem nohou.

I letní sezóně se Astrid plánovala oklikou vyhnout a doufala, že ani otce nenapadne ji sebou letos brát do Birminghamu a snažit se jí vnutit dalšího nezadaného gentlemana. Její rozhodnutí se však změnilo, když se při jedné ze svých projížděk znovu zatoulala pod okno do jídelny a uslyšela otce hovořícího s matkou o jakési velkolepé události konající se v Birminghamu na Bull Ring následující neděli.

„Campbellovi měli vždycky za ušima. Ty si to uměli spočítat tak, aby se ta jejich slečinka bohatě vdala," dostal se k Astridiným uším otcův závistivý tón. „Sami byli ještě před pár dny na mizině a teď se jí podařilo ulovit Moorea."

Když uslyšela to jméno, zvědavost jí nedala, seskočila a přilepila oči na sklo. Otec právě zavíral noviny a odsouval polévku, matka přikyvovala každému jeho slovu, ale jeho monolog jí zjevně nezajímal více, než bylo nutno pro to, aby byla schopná jednoslovně odpovídat a Maxmillian seděl nad ještě plným talířem a odsouval z vody v talíři mrkev.

„A nemá náhodou ještě staršího bratra?" optala se jej následně žena, jakoby snad narážela na to, že mají doma jednu dceru na vdávání.

„Ale ovšem. Párkrát jsem se s ním setkal. A musím říct, že je to opravdu podivný muž. Nikdo, komu bych předal svou dceru." S úsměvem vylouděným nakrájeným vepřovým, které právě přistálo otci na talíři pyšně dodal, „Pokud se mi nepodaří najít pro Astrid ženicha, tak ji v červenci odvezu k sestře na převýchovu do Londýna, však ona jí tam už nějakého ženicha najde."