Pan Moore a jeho žena ✔

5. Dva proti celému světu

O týden dříve

 Astrid

Přes Barnsleyskou mlhu usazenou na vrcholcích kopců často nebyla v noci schopná vidět jedinou hvězdu. Dívat se na hvězdy tak pro malou Astrid Fletcherovou během večerů, kdy v Barnsley právě nemohla spát znamenalo víru, že tam, za tou mlhou hvězdy opravdu jsou. Že i když je dnes nevidí, zítra se mlha rozplyne a ony tam budou, stále stejně prozařující noční oblohu, vytrvale a věčně, ještě miliony let potom, co ona naposledy zavře oči.

A přesně takový odkaz po sobě chtěla Astrid jednou zanechat, nikdy nechtěla být jen další dobře provdaná manželka v řadě, chtěla změnit svět, rozsvítit hvězdy, které už nikdy nikdo znovu nezhasne...

Pár se jí jich jistě podařilo rozsvítit na balkóně nad Victoria Street. Ale tenkrát byla jen ve správný čas na správném místě. A po svém přestěhování do Birminghamu dokonce na chvíli přemýšlela, zda by se ještě někdy měla do něčeho takového zapojit. Muži obvykle nepovažovali sufražetky za odvážné ženy, ale za hysterky, které si jejich muž neumí správně vychovat a její zapojení do ženského odboje by mohlo Philipovi pokazit pověst.

Asi týden od svatby však kdosi podstrčil pod dveřmi ručně psaný lístek, jehož odesílatel, podle vlnovkového písma žena, ji zval, aby se zúčastnila dalšího shromáždění. A ona najednou přestala do svých úvah zaplétat Philipa. Tohle přeci chtěla... Pro tohle opustila Barnsley... Chtěla svobodu a možnost za ni bojovat.

Se svým nápadem vyrukovala jen před slečnou Tredwellovou, po které navíc požadovala, aby ji doprovodila na místo setkání. Věděla, že s jejím nápadem nebude souhlasit a také nesouhlasila, ale zároveň na ni bylo spolehnutí a ač často nesouhlasila s Astridiným konáním, nikdy její tajemství nevyzradila.

Kočár pro Astrid byl přistaven krátce po Philipově odjezdu. Celý předchozí večer přemýšlela u večeře, jakou zástěrku si pro něj vymyslet. On si jí ale příliš nevšímal, jako vždy jen spořádaně krájel spoustu zeleniny na úhledné kousky a na rozdíl od Astridina otce, který musel mít na stole dvě deci vína, zapíjel sousta vodou. Byl spořádaným mužem, doslova hrdinou z dívčího románu, a přesto se Astrid nedokázala donutit jej brát jako spojence.

Otevřela ústa, aby mu sdělila, že chce zajít k otcovým přátelům na čaj, v tu chvíli se Philip odsunul od stolu. „Musím ještě vyřídit nějakou korespondenci," oznámil jí a nechal ji tam i s tou nevyřčenou lží.

Když se další den ubírala směrem k Victoria Street, mlhavě na Philipa pomyslela, zda by mu vadilo, do čeho se chystá zaplést. Zda se o ni vůbec zajímá, zda by o ni měl starost, kdyby se jí něco stalo, či byla jejich svatba jen hrdinským gestem a teď půjdou každý svou vlastní cestou, jen ve stejném domě a městě. Vzápětí ale sama sebe utvrdila v tom, že když mu nezáleží na tom, že jeho žena tráví každý den sama v Linwicku, nebude mu záležet ani na tom, když si najde duchaplnější zábavu.

Dorazila na místo určení, Margaret Street, k zadnímu vchodu Koncilního domu – přesně jak stálo v dopise. Stály tam ještě dobrou chvíli poté, co kočár zmizel za řadou vysokých novorenesančních domů, přičemž slečna Tredwellová, která už při nastupování do kočáru jasně vyjadřovala své obavy, pokračovala ve vyjadřování nesouhlasu.

I Astrid, která se málokdy nechala Bessie Tredwellovou zviklat, si začínala myslet, že to byl jen něčí, s největší pravděpodobností Johnův, hloupý vtip. A pak uviděla na druhém konci ulice dav lidí mířící jejím směrem. Postupně začala rozeznávat transparenty v jejich rukou, i detaily tváří. Byly to jen samé ženy, v různorodých šatech, některé patřily k dělnické třídě, jiné podle širokých klobouků a krajkových nákrčníků k měšťanstvu a dvě či tři k vyšší společnosti, téměř všechny zdobily stuhy v sufražetistických barvách: zelené, bílé a fialové. Ulicí se rozléhaly hesla "Hlas pro ženy!" či "Odvážně do boje!"