Pan Moore a jeho žena ✔

12. Philip se o tom nesmí dozvědět

Leden 1909
Astrid

Žena v tmavých šatech a černém klobouku se neslyšně plížila setmělým městem. Skrývala se ve stínech vysokých starých budov a chvatně cupitala přes světla pouličních lamp. V dlaních svírala smotané plakáty, jež v okamžicích, kdy se ocitla sama, vylepovala na sloupy a prázdné zdi.

Zbavme se nadvlády mužů! hlásal jeden, Ženy do senátu! hlásal další. Ty nejumírněnější sdělovaly světu, že si ženy přejí aspoň volit, ale zato si to přejí všechny, bez majetkových a věkových rozdílů. K tomu všechny pobuřující a skandální návrhy takzvaných ukřičených žen doplňovaly černé siluety utlačitelů neboli mužů ubližujících chudinkám ženám – beroucích jejich děti, držících v ruce pásek, rozčíleně gestikulujících či obludně zkroucených a jako divá zvěř se dožadujících od utiskované žínky večeře a čisté naklizené domácnosti.

Když jí už žádný nezůstal, vešla do světla jako očištěná od hříchu a nekalosti a jako spořádaná občanka se nesla po Victoria Square směrem k nejbohatší čtvrti ve městě. Tam vešla do vysokého bílého domu, nechala si od služebné vzít klobouk a kabát a jediným máchnutím si otevřela dvoukřídlé dveře do jídelny.

„Omlouvám se. Nechtěla jsem nechat společnost čekat. Šla jsem se jen projít a podívat na nějaké látky do města, ale nic mě nezaujalo,“ zalhala s už nacvičenou lehkostí a usedla vedle svého muže připravená bavit šestičlennou společnost.

„Možná máte jen až příliš vytříbený vkus,“ chytil se ihned koketně Percy.

„Možná...“ opáčila mu s lehkým úsměvem a pocitem zadostiučinění, který v ní probudil Lizziin žárlivý škleb.

Ani John se na ní příliš neusmál, ale na jeho odměřenost už si zvykla. Zato Marianne a Alfred Cailatovi, obchodní partneři Astridina muže, oba dva zrzaví a značně při těle, ji vřele přivítali a Philip ji, jak to od smrti její matky často dělával, laskavě až chápavě políbil na tvář. Jakoby říkal… „Dělej, co ti uleví od žalu. I kdyby ses toulala po městě až do půlnoci, budu na tvé straně a nebudu se zlobit. Budu ti chápavým přítelem. Aspoň do té doby, než zesílíš natolik, aby ses mohla vrátit na svou stranu barikády a pokračovat v téhle nesmyslné žabomyší válce.“

Jenže Astrid nevěděla, jestli se k ní chce vrátit. S Philipem zažívali těžké časy. Jí zemřela matka, jemu se už brzy měl narodit synovec, který jednou zdědí celé Mooreovo impérium. Elizabeth vypadala jakoby spolkla obrovský míč a dmula se pýchou jako čistokrevná závodní klisna a Astrid, i přes počáteční nechuť se ke svému muži vůbec přiblížit, by mu nyní ráda pomohla a zachránila továrnu před Percym.

Už jí nepřipadal tak vzdálený, najednou se sblížili. Neuměli přečíst myšlenky a tajemství toho druhého, ale náladu ano. Když se jeden radoval, jakoby tím k radosti naváděl i druhého, když se mračil, mračili se oba a už pár týdnů po něm navíc toužila. Ta tužba jí děsila, překvapovala a dováděla k šílenství. Nerozuměla sama sobě a částečně se za ní nesnášela, jakoby už nerozuměla tomu, koho znala nejlépe ze všech na světě a za tuhle její zmatenost mohl ten, koho si umanula ze všech na světě nejvíc nesnášet. Obyčejný muž! Přesto jí občas napadlo se tomu poddat. Ve dny, jako tenhle, když se na ní usmál svými tvrdými úzkými ústy, když se uzřela v těch šedomodrých očích a poznala, že i on touží po ní.

Avšak právě smrt její matky, jí nedovolovala vůbec pomyslet na mateřství. Nechtěla skončit jako jedna z těch žen, jejímž největším úspěchem je, že přivedla na svět mužského dědice a sama za sebe nikdy nic nedovedla a už vůbec si nedovedla představit, jak kvůli tomu malému uřvanému balíčku, o který navíc sama ani nestojí, přijde o svůj vlastní život jako Margot Fletcherová.