Black Apple - Death Note

15. Sázka

- Nemůžu tomu uvěřit...- zalapala po dechu Peppa pig

- Konečně se nám podařilo ho najít...- zamumlal Shrek

- Obří měkoučký růžový maršhmeloun!- vykřikl Oslík, dobrý kamarád Shreka a rozběhl se za maršmelounem.

-Hej hej, zastav, kam si myslíš, že jdeš?!- rychlím pohybem zastavil oslíka a zachránil tak maršmelounek před sežráním. Mickey Mouse se na mě s úsměvem otočil.

- Amayo, opravdu moc děkuji. Jen díky tobě, jsme získali zpět náš obří maršmeloun co nám Ragana ukradla. A taky kdyby jsi tu nebyla, tak z Peppy pig už je dávno slanina.- poděkoval mi

- Hej to není pravda, já bych se klidně zachránila sama, chro!- bránila se Peppa pig

- Ale je pravda, že i když jsi nemusela, udělala jsi toho pro nás opravdu moc. Proto si zasloužíš odměnu.- přikývl Shrek zatímco držel uslintaného Oslíka

- Můžeš si dát ten maršmeloun jako první.- ukázal na obří vznášející se maršmeloun před námi. 

Podívala jsem se na ostatní, jestli je to tak opravdu v pořádku. Přikývli. Teda až na Oslíka, který ten maršmeloun nejspíš chtěl pro sebe.

Usmála jsem se a rozeběhla na ten maršmeloun. Skočila jsem a dopadla na něj. Hned mě pohltila vůně vanilky, jahod, cukru a domova.

Celkem mě překvapilo, že voní jinak, než jsem si představovala, ale nevadí.
Pevně jsem ho objala. Ale i na dotek ten maršmeloun byl nějaký... jiný. Nebyl tak měkký a skoro mám pocit, že bych objímala reálného člověka.

 Ostatní si o něčem vzadu povídali. Bohužel jsem dokázala uslyšet jen útržky jejich rozhovoru.

- ...se stalo?-

-...Amaya už dávno měla být....-

-...Amayo!-

-... usnula....-

Hlas Oslíka a Shreka se začal proměňovat na hlas Matsudy a Arnošta. Peppa pig začala znít jako Pepa a Mickey Mouse zase jako Aizawa. Něco tu je hodně špatně. Najednou se začala celá říše sladkostí rozpadat.

- Amayo! Vzbuď se!- slyšela jsem další hlasy. Byla to otázka času, než se rozpadnu i já s maršmelounem. Pevněji jsem ho objala.

- NEEEEEE JÁ SE SVÉHO MARŠMELOUNKU JEN TAK NEVZDÁM.- zakřičela jsem. Chtěla jsem ho naposledy obejmout, jenže maršmeloun už nebyl maršmeloun. Začal získávat lidskou podobu kluka s černými rozcuchanými vlasy, které mu spadaly do temných očí. Kluka, kterého jsem moc dobře znala.

- RYUZAKI?!- zakřičela jsem tak moc, že snad kvůli tomu teď na druhé straně Země vzniklo zemětřesení. Rozkoukala jsem se. Nacházela jsem se v hotelovém pokoji, až na to, že byl zaplněný počítači, různou elektronikou a sladkosti. Pomalu jsem si začala vzpomínat.

-Já.... usnula?- tázavě jsem se podívala na Matsudu, Aizawu, Arnošta a Pepu, kteří vedle mě vyděšeně stáli. Ale něco bylo jinak.

- Je tohle ještě pořád sen nebo už realita?- vyptávala jsem se dál, ale všichni zarytě mlčeli. Chystala jsem se nadechnout pro další otázku, ale najednou... ucítila jsem ji.
Tu vůni. Vůni po vanilce, jahodách, cukru a domova. A i když jsem se už probudila, pořád mám pocit, jako kdybych někoho objímala....

Pomalu jsem otočila na oběť mého objetí. A ano, byl to on. Ryuzaki měl ten svůj klidný výraz jako vždycky, ale z očí mu bylo jasně vidět, že i jeho to dost překvapilo.