Black Apple - Death Note

13. Zpověď

POV. Yuri

Víte, jaké to je? Když je ráno-ráno-ráníčko soboty, spinkáš v teplé postýlce a raduješ se životu bez učení, jak ti začne zvonit mobil? Strašné. Schovala jsem se pod peřinu a proklínala člověka, který mi jen mohl zavolat tak brzy. Počkat! Kdo mi mohl zavolat tak brzy?! Může to být jen May, strejda nebo Yagami! Vyskočila jsem z postele a chtěla běžet k skřínce na které byl můj starověký mobil, ale peřina mi řekla "né-né Yuri, dneska si zase zlomíš svůj krásný nos!" a zamotala se mi v nohou, že jsem spadla. Ale tentokrát jsem měla víc štěstí, a spadla jsem na záda, takže můj krásný nos přežil. Mobil pořád zvonil. Já se pokusila zvednout, ale uviděv ten uzel co mi peřina kolem nohou udělala, rozhodla se doplazit. Joj! Jsem u skřínky! Bože jestli je to May a něco se jí stalo tak musím odpovědět hned! Bohužel skřínka byla víš než já tak jsem jsem se pokoušela vylézt nahoru po šuplících, které jsem jako vždy nechala otevřené. Už jsem měla mobil v ruce a zmáčkla tlačítko "přijmout", jak skřínka zavrzala a hádejte co? Vítejte v programu kdo se chce stát milionářem. Naše první otázka je: 

{Co udělala skřínka, hned potom co se Yuri dostala k mobilu?}

{ᴀ: ᴢᴀᴢᴘíᴠᴀʟᴀ ʜʏᴍɴᴜ sᴏᴠᴇᴛsᴋéʜᴏ sᴠᴀᴢᴜ}{ʙ: ᴜᴅěʟᴀʟᴀ sᴀʟᴛᴏ ᴠᴇ ᴠᴢᴅᴜᴄʜᴜ}

{ᴄ: ᴜᴋáᴢᴀʟᴀ čᴇsᴛ ᴀ ᴋřɪᴋʟᴀ "sʜɪɴᴢᴏᴡ ᴡᴀ sᴀsᴀɢᴇʏᴏ!"}{ᴅ: ᴢᴀʙɪʟᴀ ʏᴜʀɪ}

Správně! Za̶b̶i̶l̶a̶ m̶ě Udělala salto ve vzduchu. Vše bylo jak v zpomaleném promítaní. Já, která se o skřínku opírala, padala dolů, a skřínka  co nevydržela váhy z nepříjemného úhlu, padala přímo na mě. V tom super epickém padaní jsem zaslechla jak se z mobilu ozval hlas. Bohužel jsem byla příliš zaujmuta zachraňováním sebe od padající skřínky, abych pochopila, čí ten hlas je. Najednou svět pochopil, že ve zpomaleném promítaní ho to nebaví a už chce vidět jak umřu, tak se po pokoji rozdal rachot jaký svět ještě neslyšel. Hlava začala příšerně pulsovat, bolest se švihnula od čela až k patám a zpátky, až mě bolel každý milimetr těla. Nestihla jsem nic udělat, jak mi přiletěl prudký úder do břicha a skřínka konečně spadla na zem. Žaludek se svíral, v uších zvonilo, hlava se se jakoby rozpadala na části. Ležela jsem ve tvaru klubíčka a držela se za břicho, které pomalu přestávalo bolet. Do hlavy naštěstí přišlo méně síly než do trupu. Zatočila jsem hlavu a místo svého rozmazaného na podlaze mozku uviděla mobil. No jo, mě někdo volal.

-Yuri? Co se stalo? Jsi tam?- Light. Co mu bože je? A tím "bože" nemyslím jeho. Já tady chcípám na vnitřní krvácení a on mi bude chtít nabídnout si dojít na čajík nebo co?

-H... J-jo...- záhy jsem pochopila, že celou tu dobu jsem nedýchala, přesto srdce v hrudi bušelo jak o závod. Udělala jsem bolestivý nádech a ucítila, že jsem si v pádu nejspíš lehce prokousla rty, které se mi teď klepaly jako bych byla někde na Sibiři a ne tady, v Japonsku v, sakra, anime světě. 

-Yuri? Co se...- ozýval se hlas Yagamiho z mobilu.

-N-nic. Co jsi chtěl?- pomalu jsem začala vstávat a snažila se nevšímat těch muk.

-Dobře, řekneš mi to pak, až se setkáme.- 

-A-ah, dobře... Počkat... My se set... Setkáme?- těžce a hluboce jsem dýchala, protože organismu kvůli stressu nestačil kyslík.

-Ano, prosím, mohli bychom se sejít u autobusové zastávky XXX? Nechtěla bys se se mnou a ostatními projít po Aojamě? Přijel můj bratranec a chtěl bych mu ukázat město.- řekl, když jsem konečně popadla telefon do rukou abych mohla nemluvit tak nahlas a říkat rovnou do mikrofonu, jestli v tady tom mobile z doby ledové vůbec je. Projít se po Aojamě... Bratranec... MATSUDA? Počítala jsem s tím, že by mě mohl pozvat taky a bude to brzy, ale hned teď?! Já se s tím časem zblázním, jak může vše být tak rychlý? Já nestíhám ani plánovat.