𝐃𝐢𝐨𝐧𝐲𝐬𝐮𝐬 (𝐕𝐦𝐢𝐧𝐤𝐨𝐨𝐤, 𝐓𝐚𝐞𝐤𝐨𝐨𝐤, 𝐘𝐨𝐨𝐧𝐦𝐢𝐧 𝐬𝐭𝐨𝐫𝐲)

33. Kapitola🍷

Seděl jsem nehnutě stále na bílé pohovce a snažil se dát dohromady dvě a dvě, abych pochopil celou tuto situaci. Pohledem jsem upřeně vzhlížel k hnědovlasému muži, který se nade mnou skláněl a pozoroval mne s úšklebkem.

„Dobrý den, pane Jeone. Mé jméno je Kim Taehyung a jsem ředitelem této budovy od společnosti KM Enterprise. Oficiálně bych Vás u nás chtěl přivítat až v příslušným podlažích, jestli by Vám to nevadilo," uklonil se pro mě velmi dobře známý mladík a zdvořile se představil. Jestli jsem tedy správně pochopil, hrajeme teď tuto formální hru zřejmě kvůli recepční, která nám sice nevěnovala pozornost, ale pravděpodobně nás poslouchala.

Postavil jsem se a neustále přejížděl pohledem po jeho osobě. Nemohl jsem uvěřit, že je opravdu ředitelem téhle velké a velmi moderní budovy, která se zabývá administrativní prací veškerého druhu.

Polkl jsem a zahnal tím všechny myšlenky, které ve mně vyvolávaly pochybnosti. Vzpřímeně a sebevědomě jsem se narovnal a taktéž se uklonil.

„Dobrý den, pane Kime. Moc rád Vás poznávám. Jmenuji se Jeon Jungkook a přišel jsem zde vykonat audit pro Vaši společnost."

Poté se mezi námi na malý okamžitě rozhostilo poněkud nepříjemné ticho, ve kterém se Taehyung zvláštně usmíval a já se snažil poskládat své pocity a myšlenky dohromady a dát na obdiv své sebevědomí.

„Vítejte, pane Jeone. Mohli bychom se již jít podívat do prostor horních pater, pokus s tím nemáte problém," jemně svou rukou naznačil směr k výtahům a mluvil se mnou až moc milým způsobem, který mi z nějakého nevysvětlitelného důvodů způsoboval husí kůži a mráz po zádech.

Mou odpovědí bylo pouze nepatrné přikývnutí a já se vydal po boku Taehyunga ke čtyřem výtahům, které byly neustále ve velké pohotovosti.

V prostoru před výtahy jsme strávili nějaký ten čas, ale po několika pokusech se konečně otevřely jedny dveře od kabiny a mi tak mohli vstoupit dovnitř.

Atmosféra mezi námi byla zvláštní, taková napjatá a lehce trapná. Možná by celá tato situace byla mnohem lepší, kdybychom se neznali. Já bych vykonal audit a Taehyung by mě nemohl nějak ovlivnit nebo ke mně kvůli tomu změnit chování. Nebo spousta dalších scénářů je rovněž možných.

„Taehyungu," oslovil jsem druhého muže, zatímco jsme jeli za doprovodu nějaké tiché hudby do zvoleného poschodí, „je tohle nějaký vtip nebo proč jste mi to neřekl? Předpokládám, že jste slyšel včera můj rozhovor se šéfem, a proto jste se mne ptal na podrobnější informace."

Zajímal mě upřímně jeho názor nebo jeho omluva, neboť již včera mi připadalo trochu nevhodné, že poslouchá cizí rozhovory a poté se doptávána informace, které nebyly mířeny na jeho osobu.

„Nerozumím Vám, pane Jeone. O čem nyní mluvíte? Já se včera pouze zajímal o Vás, neboť bych Vás chtěl blíže poznat. Omlouvám se, pokud jsem to špatně vyložil," odpověděl naprosto bez vyjádření jakékoliv emoce a chladně se díval před sebe, jako kdybychom se v životě nepotkali a nikdy spolu nemluvili. A jako kdybych se neprobudil u něj doma v posteli s jeho blízkým přítelem, jak mi bylo řečeno.

Chtěl jsem k jeho odpovědi dodat nespočet argumentů, které se mi přehrávaly v hlavě, ale bohužel výtah již zastavil. V tuto chvíli jsem se cítil velmi sebevědomý, neboť jsem si byl jistý, že by si se mnou Taehyung nějak nezahrával a ani by si nemohl něco více dovolit, protože zde v budově bylo mnoho lidí.

Vystoupili jsme z kabiny výtahu a já pouze v tichosti následoval Taehyunga chodbou a snažil se předstírat, že mé chování i mé placené ohodnocení je na vyšší úrovni. Protože každého jednotlivého člověka, kterého jsme potkali, a každého jedince, kterým byl Taehyung pozdraven, jsem si prohlédl a předpokládal, že jejich platy budou vyšší než ten můj.

„Pane Jeone, prosím bude Vám vadit, když dojdete do mé kanceláře bez mého doprovodu? Potřeboval bych si pro něco zajít a také něco zařídit, ale byl bych zpět do patnácti minut," zastavil se náhle Taehyung uprostřed chodby a já se snažil nevnímat všechny osoby v klidu procházející okolo nás. Bylo zde až moc lidí.

„Dobře. Nemám s tím problém. Jenom mi prosím ukažte, které dveře jsou ty správné."

Mluvil jsem s ním opět ve formální mluvě a snažil se zahnat ten zvláštní pocit uvnitř mého těla, který hnědovlasý mladík vyvolával. Co mi chce tahle reakce mého téma naznačit, mi bohužel stále nedocházelo.

„Děkuji. Poslední dveře nalevo. Mělo by být odemčeno." Po přikývnutí jsem se bez jediného slova vydal do jeho kanceláře a snažil se nevnímat jeho pohled, který jsem cítil v zádech. Nesmím se nechat ovlivnit tím, že se blíže známe. Musím být objektivní.

Dobrý večer,

moc by mě zajímalo, jestli už máte nějaké představy nebo nápady, co by se podle vás mělo dít dále? 😏😂

Doufám, že jste si užili den a předčasně přeji dobrou noc.