(PSEUDO)Drákula

Část 20.

Fakt nejsem mrtvej, i když se to může zdát...(^ u^'')

Přesně to, co jsem nechtěl, se stalo. Daniela jsem nesměl spustit z očí, ale doslova jsem jej od sebe odehnal. 

I dlouho po tom, co chlapec utekl, jsem stále zmatený seděl na posteli s lokty opřenými o kolena. Chtěl jsem mu dát trochu času, než zase začnu konat. Kdybych šel rovnou za ním, tak mi bude jen dál a dál utíkat. 

Co se stalo špatně? Že bych podcenil chlapcovy emoce? Dle všeho se stalo přesně to, protože jsem mu očividně dost ublížil. Ale co ho přivedlo k takovému závěru? Vždyť to, že se o něj postarám výměnou za krev, byl základ naší nepsané smlouvy. 

Je jen zmatený. Musí být. 

Protože jinak nechápu, co jsem provedl. 

"U Belzebuba," ulevil jsem si. Pleskl jsem se do kolen a s prstýnkem schovaným v kapse jsem se vydal na pátrací akci. I když jsme se zrovna pohádali (pokud se tomu dá říkat hádka), Daniel tady nemůže jen tak pobíhat, jak jej tamten nahoře stvořil. 

Za drobného píchnutí u srdíčka jsem se vypakoval ze studeného pokoje. 

Pochybuji, že by se Daniel dostal někam daleko. Musí se pohybovat v prostorách této budovy, jenže...nevím kde. 

Pomocí svých upířích schopností jsem zapojil čich, kterým bych ho mohl vypátrat. Naštěstí byl poraněný, takže jsem ještě teď dokonale cítil vůni jeho krve. 

Co mě ovšem znepokojovalo mnohem, mnohem více, byl směr toho pachu.

Doufal jsem, že je to jen tím, že jsme tudy prošli do mých komnat. Že se tam Daniel nevrátil.

Instinktivně jsem přidal do kroku. Nevím, kdy jsem se rozběhl, ale pak jsem jen pomocí své upíří rychlosti proletěl pevností ve snaze rychle překonat vzdálenost, která mě dělila od cíle. 

Daniel není hloupý. Přece by nemohl...

Opět jsem stál v té proklaté místnosti, ze které jsem Dana tak pracně vysvobodil. 

Hleděl jsem před sebe na ten hnus. Viděl jsem to dokonale, a i tak můj mozek nějak nechtěl uvěřit, co se děje.

Smrtelníkovo tělo leželo v klíně toho starce. Zády se opíral o Praotcův hrudník, zatímco na něm hodovalo pět dalších upírů. Praotec dychtivě kousal do Danielova zápěstí, jako by se jím nemohl nabažit. 

Jeho poskoci, co se po Danovi sápali, nadělali mnohem větší škodu jako on. Jejich kousance byly nepřesné, jak se netrefili do tepny, a bylo jich strašně moc. Danovo už tak slabé tělo bylo potrhané a jeho drahocenná krev profuzně vytékala z ran, které upíři opustili ve snaze vytvořit další. 

Viděl jsem smrtelníkův bělostný obličej. Jak má hnědé oči v sloup, jak se nemohl udržet při vědomí. 

On umírá, napadlo mě okamžitě. 

V tu ránu jsem se cítil tak, jako by mi někdo vrazil kůl do srdce. 

Daniel umírá, protože jsem ho nechal odejít. Nezastavil jsem ho a proto ho teď ztratím. 

A přestože jsem ho nikdy nechtěl, myšlenka, že o něj přijdu, neskutečně bolela. 

Zatímco mou mysl pomalu přemáhal vztek, mé tělo se už dávno vydalo vpřed. Vrhnul jsem se mezi tu havěť a prvního upíra, na kterého jsem dosáhl, jsem zabil. Dočasně, samozřejmě, protože jsem mu jen zlomil vaz. 

Praotec se najednou narovnal a usmál se, jako by byl potěšen mou přítomností. 

"Děti moje, to je ten kluk, co se opovážil vzdorovat vašemu otci!" zasmál se chraplavě. Z koutků úst mu ještě teď tekla Danielova krev.