(PSEUDO)Drákula

Část 16.

Daniel nakonec usnul. Má přítomnost a můj skoro přirozený šarm způsobily, že se jeho mysl uklidnila skoro instantně, ovšem já byl celý ztrápený.

Nebyl bych schopen na to přesně ukázat prstem, ale něco mě na jeho příběhu znepokojovalo. On mi totiž připadal tak vzácný, že jsem nedovedl ani vzdáleně pochopit, jak by mu někdo mohl takhle ublížit. Copak smrtelníci nevnímají jeho výjimečnost? 

Jsem jen já divný? 

Ne, to jistě ne. I Dorian byl, jak kdyby do něj uhodil blesk, když se na Dana díval. Samozřejmě, Lucifer mu ten zážitek celkem znepříjemnil, ale dobře mu tak. Ten smrtelník je můj.

A přesně proto nevím, jestli ho chci vzít s sebou. 

Dorian se nezmínil, kdy ten sabat vlastně bude. Můj věrný opéřenec nenesl žádné zprávy, takže mi nezbylo nic jiného, než čekat a bát se o Danielův život. 

Když patriarcha svolá rodinu, nikdy to pro přítomné smrtelníky. Můj děd má zvláštní zvyky, které...bych raději zatím ani nezmiňoval. Bude na ně ještě čas. 

Daniela samozřejmě brát nechci, protože je to nejnebezpečnější místo na planetě. Oficiálně. Není nic horšího než shon upírů, kteří sdílí historky o svých lovech na lidi. 

V posteli jsem se trochu zavrtěl a hlasitě si povzdychl. Musel jsem si Daniela přitáhnout blíž. Cítil jsem podivné teplo jeho kůže. Ne, že by mě ohřívalo, jen jsem věděl, že tam je. Jako když si zapálíte alkohol na ruce a rychle ho smyjete. 

V hlavě jsem marně vymýšlel plány jak Daniela ukrýt. Kam jej ukrýt. Dorian zná jeho vůni; ví jak vypadá. Ví, jakou má krev. 

Nevěřím, že je můj bratr dostatečně dobrý na to, aby se o něm na našem dýchánku nezmínil. Pokud by Daniela chtěli najít, nebudou s tím mít nejmenší problém. 

Kdyby jej našli, nebyl by oficiálně můj. Byl by to jen další kus dobytka. Jen...otrok. V takovém případě by nikoho ani zdaleka nezajímalo, že je můj.

Zcela nová, nečekaná myšlenka mě doslova udeřila do hlavy. Jako by mě někdo cvrnkl prstem. 

Opatrně jsem smrtelníka pustil a tiše se zvedl z postele. Bál jsem se, že jej vzbudím, ale kluk byl v hlubokém spánku. Byly jen malé šance, že by se opravdu probudil. 

Odebral jsem se do své kobky. Tedy, ona to nebyla úplně kobka, byla to jen moje krásná zatuchlá vlhká místnost pod hradem, která kdysi sloužila jako vězení, ale já tady mám svou rakev a své esenciální věci a jsem tu nadmíru spokojený. Po zdech stékaly kapičky, protože půda kolem byla nasáklá vodou. Bylo tu nádherně. Dokonce tu zůstaly i zbytky okovů, které byly řetězem přidělány ke zdi. 

Nikoho jsem tu nikdy nezavřel. Neměl jsem důvod. Nikdo tu za mnou nikdy nepřišel. To možná byl ten hlavní důvod - že jsem byl osamělý opuštěný chudáček. 

Zhluboka jsem se nadechl a přešel ke svému kamennému podstavci, na kterém ležela otevřená rakev. Její majitel momentálně pochodoval po světě, takže by mi bylo nadmíru divné, kdyby byla zavřená. 

Kdysi jsem uvažoval, zdali by bylo moudré přesunou sem dolů některý ze svícnů, které byly nahoře v ložnicích. Já světlo nepotřeboval, ale dodalo by to zdejší atmosféře trochu toho tajemna. 

Ale zase - pro koho by to tu mělo být tajemné. Já mám svícny rád, protože v elektřinou poháněné osvětlení nevěřím. Všechny žárovky bzučí a škrvčí a já to nehodlám při spaní poslouchat.