(PSEUDO)Drákula

Část 18.

"Rád bych ti ty okovy sundal, ale pochybuji, že by to u večeře prošlo," zahuhlal jsem. 

To, že bych to udělal rád, jsem neřekl zcela přesně. Udělal bych to, protože jsem mu ty okovy nenasadil já. Jinak mu velice slušely. I když mi ze sebe samotného bylo zle, tuhle metodu bych chtěl aplikovat i doma, kdy tam budem sami. 

Daniel se na mě zahleděl skoro až ublíženě. 

"Neboj, nebudeš jediný, kdo tam bude...takhle," chtěl jsem ho ukonejšit, ale bylo mi jasné, že to bylo bez výsledků. Daniel se akorát tak otřásl a musel se zhluboka nadechnout, aby se trochu zklidnil. 

"Chrisi," oslovil mě tiše po chvíli, co jen tak civěl před sebe.

"Hm?" naklonil jsem se dopředu, abych mu viděl do očí. 

"Co nás tam vlastně čeká?" zeptal se, hlas mu selhával. 

Kdybych něco takového mohl cítit, tak bych si byl jistý, že by mě bodlo u srdce. 

Věděl jsem, že ho sem nemám vláčet. Že ho mám někam schovat. Já to sakra věděl. Ten kluk na takovém místě nemá co dělat. Není připravený. 

Cítil jsem se hrozně, že to kvůli mě ztrácí svou nevinnost. 

Ruku jsem mu přiložil ke tváři a pohladil jej. "Já tě ochráním, králíčku. Neboj se," sliboval jsem. 

Daniel slabě přikývl, ale stejně tak se mohl i otřást strachy. "Měl..měl jsem si s sebou vzít Lucifera," zasmál se slabě. 

Usmál jsem se na něj, byť to neviděl. "Pojďme," řekl jsem co nejjemněji jsem dovedl. 

 . . .

Oběma nám bylo jasné, že to bude katastrofa. Že to dosáhne takových měřítek, to by ani mě nenapadlo. 

"Měl jsem ti něčím zavázat oči," řekl jsem rozčileně a Dana si za loket přitáhl blíž k sobě. 

Popíšu vám, co se mi zdálo být normální. Místnost, ve které se konala "večeře", měla extrémně vysoký strop, takže se křik a smích zdejších hostů ozýval díky ozvěně aspoň tak čtyřikrát hlasitěji. Všichni byli veselí a spokojení. 

Na zdech byly hořící svícny a ze stropu ještě visely dva lustry, takže zde bylo dost osvětlení o pro smrtelné oko. Kdyby ho tu bylo méně, neuškodilo by to. Takhle mi to akorát mohlo traumatizovat smrtelníčka. 

U dlouhého stolu seděla celé moje vampýrská rodina, z nichž jsou mí prokrevní příbuzní asi jen dva nebo tři lidé, nebyl jsem si zcela jistý. Všechny tváře už byly potřísněny krví; nikdo tu nezakrýval svou pravou náturu. Upíři hodovali a vůbec se neostýchali. Neměli důvod. Většina u sebe měla jednoho smrtelníka, který byl - stejně tak, jak Daniel - uvázaný v okovech a nahý. 

Ale smrtelníků tu bylo mnohem víc, než by bylo nutno. Upírů tu byly necelé dva tucty, kdežto smrtelníků bylo přinejmenším dvakrát tolik. 

A vzhledem k tomu, že patriarcha měl opravdu vytříbený vkus, nebylo překvapením, že to fakt stálo za to.

Všichni byli nazí či v otrhaných hadrech; strachy se krčili v kleci a tiše plakali, nebo postávali po místnosti jak nějaké podivné dekorace. Byli tu i tací, kterým v oběhu kolovalo tolik upířího jedu, že se nechali ovládnout jeho afrodiziakálními účinky. Co to znamenalo? Že se po sobě plazili jak nadržení psi. 

Daniel vytřeštil oči, když si povšiml, co se tu děje. 

Smrtelníci souložili jeden s druhým, nebo s sebou vzali jednoho z upírů. Viděl jsem tolik genitálií, že už do konce života nechci vidět další.