(PSEUDO)Drákula

Část 2.

"Jak se vůbec jmenuješ?" ptal jsem se, když jsem se zvedl na nohy. "A jak ses při Belzebubovi octnul tady?" 

Chlapec se taky vyškrábal ze země. "Já...no, ztratil jsem se, a našel jsem to tady..." mumlal. "A jmenuju se Daniel." 

Pohledem jsem si ho změřil. "Ahoj, Dane. Já jsem Christopher, ale klidně mi říkej Chrisi," usmál jsem se na něj a napřáhl k němu ruku.

Danovy černé oči zajiskřily. "Moc rád tě poznávám," věnoval mi široký úsměv a ruku přijal.

Zahleděl jsem se mu do očí. "Nápodobně," ušklíbl jsem se. "Není tady toho moc, ale...chovej se tu jako doma," rozmáchl jsem ruce teatrálně, abych mu to tu ukázal.

Můj nynější příbytek je..no, takový malý hrádek, který jsem si našel. Necítil jsem v něm žádnou člověčinu, když jsem sem prvně přišel, takže jsem si byl jistý, že tu už dlouho nikdo nebyl. Sem tam se sem zatoulali nějací blázniví turisti, ale nepřibližovali se. Tohle místo má totiž nádhernou mysteriózní auru, která mne sem přitáhla a je zase odpuzuje. 

Bydlí tu se mnou hejno netopýrů, kteří se schovávají v podkroví. Další obyvatele toto místo nemá. Aspoň teda nemělo. 

Dan se zmateně rozhlížel. "Netušil jsem, že je tu taková pevnost." 

"Ale, nepřeháněj," mlaskl jsem. "Je to sotva strážní hrádek." 

Chlapec se ke mně otočil a zahleděl se na můj obličej. "A to tady bydlíš sám?" svraštil obočí. 

Přikývl jsem.

Daniel se znovu rozhlédl, jako by něco hledal. 

"Taky jsem k tomuto pozemku přišel pouze omylem," popošel jsem k němu o něco blíž a naklonil se k němu. "Ale je to dobrá schovka. Tady tě nikdo nikdy hledat nebude. Nikdy," zopakoval jsem. 

Daniel zvedl oči. Zrcadlil se v nich strach. Nádherný strach. 

Popadl jsem ho za vlasy na temeni a škubl jeho hlavou tak, aby se naklonil na stranu.

"Hej, HEJ!" vypískl vyděšeně. 

Přitáhl jsem si jej kousek blíže a pořádně si přičichl k jeho krku. Slyšel jsem, jak mu krev pulzovala v těle; cítil jsem, jak je ta karmínová tekutina s každým hlasitým úderem jeho srdce hnána skrz ty mladé pružné tepny. 

Ten kluk opravdu neměl pach. Nevoněl. 

Obvykle mi lidé s mou oblíbenou krví voní tak moc, až mi v jejich přítomnosti vyběhnou špičáky, ale on...on nevoněl. 

"Jenom trošičku," zamumlal jsem a políbil jej na krk.

Daniel překvapeně zamručel, ale neodstrčil mě. "Co...Co to d-děláš?!" nechápal. 

Kdysi mi kdosi řekl, že když smrtelníka nějak navnadíte, jeho krev bude ještě sladší. Obvykle to zahrnuje pozitivní emoce či sexuální vzrušení, což se velmi často provozuje s dívkami. S chlapci to není tak jednoduché, protože zrovna já jako muž nemám prostředky, kterými bych je mohl...povzbudit, jestli mi rozumíte.

Ale Dan nevypadal, že by se chtěl nějak moc bránit, což mi velice usnadnilo práci. 

Volnou rukou jsem jej chytil za pas a přitáhl si jej blíž k sobě. "Jen trošku," olízl jsem ho po té nádherné krkavici až po čelist. 

Odtáhl jsem se, abych své roztomilé oběti viděl do očí. Ty dva černé kamínky se leskly, jak byly zalité slzami. Jeho rty se třásly strachem, ale jeho tváře byly jako ruměnec.