(PSEUDO)Drákula

Část 17.

Čas hrozivě rychle plynul. Já jsem si tak nějak za ta léta, která jsem si odžil, zvykl, že dny plynou rychleji, když to chcete nejméně, ale teď, když jsem se byl nucen chystat na rodinnou...oslavu...bylo mi patřičně nevolno od žaludku. Daniel mě ujišťoval, že to bude v pořádku. Když jsem mu zapínal řetízek s prstýnkem, který se rozhodl nést raději na krku, usmíval se. 

"Já ti nevím, smrtelníče," povzdychl jsem si. 

"Jsi z toho strašně zdrblej," otočil se ke mně pak. "Fakt to bude taková hrůza?"

Suše jsem polkl a přikývl. "Náš klan je...krutý." 

Daniel sklopil své velikánské oči. "To jsou i smrtelníci," zahuhlal. 

"Ty nemáš strach?" zeptal jsem se ho potom zcela vážně. 

Daniel znovu zaklonil hlavu a s úsměvem odpověděl: "Ani trochu. Budu tam s tebou, co by se mi mohlo stát?" 

Taky jsem mu věnoval úsměv, ovšem ani zpola tak veselý. "Nevím, jestli bych tě dokázal ubránit před desítkami upírů." 

Daniel pokrčil rameny. "Třeba ani nebudu v nebezpečí. Neboj, nějak to dopadne," ušklíbl se. Nic mu nedocházelo. 

. . .

Náš pochod byl přinejmenším obtížný. Daniel ve tmě pořád zakopával o kořeny a zamotával se do ostružiní, až si skoro potrhal kalhoty. Já věděl zcela přesně, kam šlapu, protože mě mé oči - na rozdíl od těch jeho - neselhávaly. 

Chvílemi jsem si Dana bral na záda, protože jsme se museli vyšplhat po kluzké skále, což jsme okamžitě vzdali. Daniel se pohyboval spíš dolů jak nahoru. Nic nenamítal, když jsem si jej vyšvihl na záda a vynesl ho s sebou. 

Ale zcela upřímně - tak úplně jsem nevěděl, kam vlastně jdeme. 

Rodiče mi ne tak úplně řekli, kam máme přijít. To pro ně bylo typické. Svolali nás a dali nám jen přibližné informace. Nikdy nic kronkrétního. Jako by se báli, že někdo jejich polohu odhalí a tím se snad nějak ohrozí. 

Jako by se někdo z našeho rodu chtěl vůbec postavit patriarchovi. Ani za nic. To bychom všichni radši naběhli ven za poledního slunce. 

"Kohopak tu andělé nesou," zaslechl jsem skřehotavý hlas, který nemohl patřit nikomu jinému, než mému milovanému bratrovi. Dorian se jako by zhmotnil ze tmy před námi; jako by jej zformovala mlha. 

Opět vypadal jak stvůra z hororu. Měl dlouhý otrhaný kabát, co vláčel skoro až po zemi; dlouhé černé vlasy mu trčely všude možně, kůži měl tak bledou, až byla skoro průsvitná, a jeho oči šílence se zabodávaly do Daniela. 

"Co je?" zeptal jsem se, když jsem se natáhl po Danovi, abych jej měl u sebe. "Ty jsi se taky ztratil, nebo tě vyslali jak pátracího psa?" vysmál jsem se mu.

Můj démonický bratr pomalu naklonil hlavu, že to vypadalo až děsivě. "Jdu tě vyzvednout," zahuhlal nepřítomně, "ale...měls přijít sám. Dobytek tam nesmí." 

"S tím na mě nechoď, Doriane. Všichni tam vždycky měli své smrtelníky, tak proč bych si já nemohl vzít toho svého?!" rozčiloval jsem se na oko, zatímco se Dana opatrně postrkoval za sebe.

Dorianovi nevěřím ani nos mezi očima. Vím, jak je nebezpečný a jak dokáže navodit pocit velmi falešného bezpečí u smrtelníků. 

Naštěstí pro mě Dan nebyl tak lehce zmanipulovatelný. 

"Tohle je dobytek. Není to tvůj smrtelník," opravil mě. "Dobytek je volný pro všechny." 

"Dal jsem mu prsten," oznámil jsem hrdě.  "Je to můj smrtelník."