(PSEUDO)Drákula

Část 19.

"Proč jej chceš?" zeptal jsem se rozčileně, když jsem Daniela vytáhl na nohy. Přivinul jsem si jeho drobné tělo blíž k sobě a nebohý smrtelník jen nechápavě koukal, co se to děje. 

"Velmi hezky zavoněl. Přiveď mi ho." Praotec nechtěl diskutovat. 

Ale to ani já ne. "Je můj. Nosí můj prsten." 

Stařík se bublavě rozesmál. "Vskutku!" vyjekl náhle, než ještě jednou vyprskl smíchy. "V tom případě je ještě zajímavější, než jsem čekal!" 

Zamračil jsem se, byť to nemělo účinku. 

Chlapci v mém náručí konečně začalo docházet, že něco není v pořádku, a začal se klepat. 

"Doveď mi ho sem, nebuď tvrdohlavý," řekl stařík znovu. Tentokráte jeho hlas nezněl tak vesele. 

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Viděl jsem to, čeho jsem se bál. Všichni ti pobláznění fanatici, co by za něj vylezli na slunce, se po mně ohlíželi. Byli nahrbení a připravení k útoku. Daniela chtěli, i kdyby mě měli roztrhat. 

"Ksakru," zavrčel jsem. Sklopil jsem hlavu k tomu vylekanému zvířátku. Jeho tmavé vlasy mu lezly do tváře, když se na mě díval zpět. "Neboj, Dane," špitl jsem co nejněžněji. "Neboj se," řekl jsem, když jsem jej chytil za ruku a pomalu vedl k čelu stolu. 

Daniel něco tiše namítal a strachy sebou párkrát zacukal. Nedivil jsem se mu. 

Stiskl jsem jeho ruku a vedl jej dál od těch bestií, co se na něj tak dychtivě dívaly. 

Ovšem vedl jsem ho k té nejhorší stvůře, co tu byla. Což...se úplně minulo účinkem. 

Praotec byl doslova vyhlášený svou neobvyklou povahou. Byl to bohém. Byl požitkář. Nechtěl si upírat nic dobrého. 

"Nesmíš se jej bez mého svolení dotknout," řekl jsem, když jsme s Danielem konečně zastavili vedle honosného rádoby trůnu, v němž stařec seděl. 

"Ale vždyť ty mi to svolení ještě ochotně dáš, že?" zahihňal se stařík, než se svou kostnatou rukou natáhl k mé oběti. 

Postavil jsem se mezi ně a Daniela zaštítil vlastním tělem. "Ty sám jsi byl u toho, když se sepisoval Zákoník, ne?" zavrčel jsem pohrdavě. "Víš moc dobře, co mám právo ti udělat, když se dotkneš mého smrtelníka." 

Stařec se zarazil. Možná si o mně myslel, že se nechám zastrašit či obalamutit, aby si mého smrtelníka mohl přenechat, ale to se spletl. Daniel je můj. Označil jsem si ho všemi možnými způsoby a nemám v plánu jej komukoli ani půjčit, natož tak nechat.

Jeho krev, tělo i myšlenky jsou mé. 

Stařec se postavil na nohy. Byl seschlý a vypadal velice nestabilně, jako by jeho končetiny vypovídaly jedna po druhé službu. Tahle vrásčitá osoba svým mláďatům káže a nařizuje. Jak ubohé. 

Přitom stačí jen malý náznak odporu. 

"Christophere," oslovil mě. "Přece by jsi neriskoval své postavení kvůli toho písklete," usmál se. Jeho špičáky se blyštily ve světle lustru. 

"O žádné postavení tady nestojím," odpověděl jsem. I já jsem odhalil své tesáky. 

"Christopher má pravdu," ozval se chlapecký hlas z osazenstva. Kupodivu patřil Dorianovi. "Pokud má to dítě předmět, se kterým byl upír pohřben, patří jemu." 

Jen rychle jsem se podíval na svého bratra, co má za lubem. Ale nevypadal, že něco chystá. Ba naopak. Jako by se mě opravdu chtěl zastat.

"U samotného Lucifera, co to má být?" rozčílil se dědek náhle. "Vy si myslíte, že mě nějaký prstýnek, co má ten kluk kolem krku, zastaví?!" nadával. Zvedl se na nohy a bleskově se natáhl po Danovi; respektive po jeho náhrdelníku, který ode mě dostal.