(PSEUDO)Drákula

Část 7.

Zatnul jsem zuby a přelezl k Danielovi. Sotva jsem se opřel o levé předloktí, podlomilo se a já opět spadl na zem.

"Sakra," zaklel jsem, zatímco Dan přede mnou vzlykal a přerývaně oddechoval. Třepal se jak při zimnici a na jeho obličeji zasychala jeho krev, jejíž sladká vůně zaplnila místnost.

"Co se ti stalo?" zeptal jsem se, když jsem otřepal svou levou paži, z níž opadala spousta popela. Moje loketní kost byla v háji.

"T-T-Tvoje..tvoje ruka," plakal Daniel, až mu černé oči začaly opuchat. 

"Bude v pořádku," odbyl jsem ho a sedl si před něj. Opatrně jsem se pravačkou natáhl k jeho kotníku. "Kdo ti to udělal?" zeptal jsem se a hmátl po jeho zlomené noze. 

Jak jsem již zmínil; kotník měl v nepřirozeném úhlu. Noha byla fialová a značně oteklá. 

"To oni...to byli oni," vzlykal Daniel. Pořád se hystericky třásl. 

"Kdo oni?" vyptával jsem se, zatímco jsem zkoumal jeho stav. Nevypadal dobře.

Daniel si schoval obličej do dlaní a dál tiše plakal. Dokonce i mé nehybné srdce to zasáhlo. 

Otřel jsem si obličej, abych ze sebe smetl zbytky prachu a pak se vrhl na jeho nohavici, kterou jsem jedním pohybem roztrhl, byť jsem při svém zběsilém běhu na slunci ztratil dva prsty. Opatrně jsem chytil Danielovo koleno a nohu si přetáhl k sobě. "Štípne to," upozornil jsem jej, než jsem se zakousl do jeho oteklého kotníku.

Hned jak se mi jeho krev dostala do úst, mé tělo zaplavila vlna energie. Jako by byl Dan zdroj kofeinu pro obyčejného smrtelníka. Sladká tekutina s pachutí železa mi ulpěla na rtech i po tom, co jsem se už zaměřoval na jeho léčení. 

Má ústa produkovala dostatek slin k tomu, abych se jeho kůže začala hojit, ovšem nevím, jestli to dokáže zacelit zlomenou kost. 

"Tohle zabolí," varoval jsem jej. Popadl jsem jeho chodidlo a škubnutím jej narovnal do přirozené polohy. 

Daniel v první chvíli zatajil dech, než se mu z očí vylily zbytky slz a on začal křičet. Celý zezelenal a orosil se potem.

Znovu jsem se zakousl, tentokráte do jiného místa, aby se do jeho organismu dostalo co nejvíc mého jedu. Teď už by hojení mělo jít lépe. 

"Bude to dobré," ubezpečil jsem ho, než jsem se po kolenou přemístil k jeho hlavě. "Bude to dobré," sliboval jsem. 

Daniel hluboce dýchal, jako by kyslík jeho drobnému tělu nic nedával. Koukal se na mě svýma hlodavčíma očima, jako by mě o něco prosil. 

Cítil jsem, jak se mi z tváře odloupla poslední vrstva spálené kůže a spadla mi na košili. "Co tě bolí?" ptal jsem se chlapce, který se pode mnou třásl. 

Zavrtěl hlavou a zavřel oči. Moc mi toho neřekl. 

Svou ruku, jíž už začínaly díky Danově krvi dorůstat prsty, jsem mu přiložil ke krku a naklonil se k němu. Olízl jsem jeho čelo, na kterém měl zaschlou krev a jazykem pokračoval až k samotné ráně, která mu přetrhla obočí. Chlapec od někoho dostal pěstí, nebo jej praštili kamenem. Těžko říct. 

Políbil jsem jej a záměrně za sebou nechával vlhkou stopu ze svých slin. Polibky jsem směřoval na všechny části jeho obličeje, počínaje u opuchlých očí, přes ranku na čele až po roztržený ret. 

"Je to lepší?" ptal jsem se jej, aniž bych přestal ve dosavadní činnosti. 

Daniel začal vzlykat. Teď už to nebylo kvůli tomu, že ho bolelo tělo. Jeho bolela duše. 

Plakal a křičel, držel mě za rameno a táhl k sobě, div mi nepotrhal košili a řval, jak moc je nenávidí. 

Nevím koho. Nevím, co mu krom toho, že jej zmlátili, provedli. Vím však, že teď potřebuje někoho, kdo by s ním zůstal. 

. . .

Přenesl jsem ho do jeho ložnice a opatrně jej položil na postel. Byl lehký jak pírko. A to nebylo jen proto, že jsem upír. 

Daniel se schoulil do klubíčka a chytil se za hrudník. 

"Bolí tě to?" ptal jsem se. Myslel jsem, že jsem už zvládl odchytit všechna zranění, co měl, ale asi jsem se spletl. 

Dan roztřeseně přikývl. 

Okamžitě jsem za ním přelezl na postel a otočil jej na záda. Chlapec zaúpěl. Rozhodl jsem se jeho naříkání však ignorovat a místo toho jsem mu vyhrnul mikinu i s tričkem. 

Všiml jsem si, jak se chlapec hubený a kolik má na sobě jizev. Spousty, spousty jizev. Jizvy od řezných ran a popálenin. Některé byly bílé a klidné, jiné zas růžové a vystouplé. 

Ty byly čerstvé.

Sklonil jsem se k němu a opět jej začal olizovat. Nemyslel jsem to nijak...jak bych to...prostě jsem neměl postranní úmysly. Chtěl jsem jej jen vyléčit. 

"N-Ne...nech toho!" vyjekl Daniel náhle, než mě popadl za vlasy a násilím mi zvedl hlavu. 

"Chci ti pomoct," řekl jsem suše, než jsem jeho ruku ze sebe serval a přitlačil ji k posteli. 

Nevím, co přesně ho bolelo, ale vzhledem k tomu, že jsem byl velmi pečlivý a nechtěl jsem nic podcenit, jsem pro jistotu olízal celý jeho hrudník. 

Byl jsem plně soustředěn na to jej uzdravit, když jsem náhle zaslechl, jak Daniel kňučí. 

Ne, špatný výraz, on sténal. 

A nebylo to bolestí. 

"Nech...mě...už být," řekl po chvíli. "Nic mě už nebolí. Nešahej na mě," řekl. V jeho očích se leskly nové slzy. 

Jako na povel jsem se zvedl a posadil se na paty. "Můžu ti věřit?" 

Daniel si přehodil předloktí přes hlavu a přikývl. "Promiň...žes mě musel takhle vidět..." 

Opatrně jsem vztáhl ruku k jeho břichu, které zdobily jizvy. "To všechno ti udělali oni? Ti, před kterýma se schováváš?" ptal jsem se, zatímco jsem ukazováčkem lehce přejížděl po jednotlivých jizvách. 

Daniel se otřásl a slabě odpověděl: "Jo." 

"Proč?" ptal jsem se a znovu jen lehce zkoumal jeho kůži. Jen letmým dotekem. 

"Protože..." začal Daniel, ovšem nic víc ze sebe nedostal.

"No proč?" dožadoval jsem se odpovědi.

Daniel sebou náhle škubnul, shrnul si triko i s mikinou a vysoukal se zpod mého těla. "Protože jsem gay! Teplouš! Buzna!!" rozkřikl se. 

Seděl jsem před ním a koukal mu do očí. "No a proto tě mučili?" 

Daniel byl mou reakcí při nejmenším zaskočen. "...Jo." 

"Idioti," zavrtěl jsem hlavou. 

Daniel si stáhl nohy k tělu a rukama si objal kolena, než si s pláčem schoval hlavu. 

"Už ti neublíží," řekl jsem, než jsem jej opatrně pohladil po vlasech. "Už nikdy ti neublíží," přísahal jsem.

Teď už jen potřebuju vypátrat jména a tváře osob, co se opovážily sáhnout na můj zdroj makotin. 

To bude ode dneška jen moje práce.