Wish list

•9•

Má úžasná kamarádka ze mě vytáhla další bod seznamu při první příležitosti, kdy jsem jí ve škole potkala. A pak o velké přestávce mé kroky mířili do kabinetu pana Browna, abych mu odevzdala práci z matematiky a celou tuhle nepříjemnost za sebou. K mému překvapení stál u dveří ještě jeden člověk, u kterého jsem si myslela, že se na tu práci vykašle. Očividně se na ní asi nevykašlal, protože akorát s papíry v ruce na dané dveře klepal. Než jsem k němu stihla dojít, dveře už se otevírali a objevila se v nich hlava pana Browna.

"Výborně, mám vás tu oba, tak pojďte dál." usměje se na nás pan Brown a pokyne nám rukou, abychom šli dovnitř. Will mě zaregistruje až poté, co mě náš učitel zmíní, takže se na mě jen stihne otočit a zvednout obočí. Ne že bych od něj snad čekala pozdrav, ale panu Brownovi ho oba raději věnujeme.

Uvnitř kabinetu je to malé. Celé místnůstce dominuje psací stůl, na kterém je systematicky uspořádaný nepořádek, ve kterém se zřejmě vyzná jen ten, kdo ho vytvořil. Nad stolem se vyjímá velké okno, díky kterému je tu dostatek denního světla. Podél celé pravé stěny je knihovna a když blíž zaostřím na názvy knih všechny se nějakým způsobem týkají matematiky a nebo fyziky, kterou pan Brown také učí. A pak jsme tu my tři, stojíme mezi dveřmi a psacím stolem a kabinet jako by se tím ještě zmenšil. Naštěstí pan Brown neotálí a protáhne se kolem nás až ke své židli, kterou otočí směrem k nám a sedne si na ní.

"Tamhle v rohu mám ještě dvě skládací židle, posaďte se prosím na ně, rád bych si s vámi ještě na chvilku popovídal." řekne nám vlídně a já tak trochu trnu hrůzou, co by po nás mohl chtít. Myslela jsem si, že mu jen odevzdáme naše práce a on je maximálně zkontroluje a pošle nás na první hodinu, očividně jsem se zmýlila. Will je naštěstí té lásky a mojí židli mi podá, aby jsme se tu nemuseli motat jako nudle v bandě. Poděkuju mu a židli si rozložím. Sedíme těsně vedle sebe, protože rozloha kabinetu nám sebemenší rozestup nedovoluje.

"Takže," odkašle si pan Brown, "můžete mi dát vaše úkoly, rovnou se na to spolu podíváme. A pak bych si s vámi ještě rád popovídal o jedné věci jak už jsem zmiňoval. Vašim učitelům jsem dal vědět, že na následující hodinu nedorazíte včas." A tím moje iluze o tom, že tu budeme jen chvilku, úplně zazdí. Vytáhnu svou práci z batohu mezitím, co Will svou práci učiteli už podává. Ten oba naše papíry letmo prolétne a u toho si celou dobu něco mumlá. Je to jako když se vám načítá stránka na internetu a běhá tam takové to malé kolečko. Nemám ráda ten pocit nejistoty, obzvlášť když nevím o čem si to s námi ještě potřebuje popovídat. Napětí v místnosti by se dalo krájet. Dokonce to vypadá že ani Will není ve své kůži jak si nervózně poklepává prsty o plastové sedadlo židle.

"No zdá se, že výsledky vám vyšly správně. Doufám že jste to opravdu počítali vy dva a že to pro vás bylo poučením." prolomí konečně ticho pan Brown a zadívá se chvíli na každého z nás.

"Nejprve k vám slečno Levis. Jste opravdu dobrá studentka se slibnou budoucností a to teď nemluvím jen o matematice, se kterou občas zápasíte. Doufal jsem, že když vedle vás posadím pana Williamse nic se tím nezmění, ale vy jste věnovala více energie jemu než matematice hned druhou hodinu. Doufám proto, že vaše neshody si budete řešit ve svém osobním volnu a ne na mých hodinách, to je i k vám pane Williamsi," přesune svůj zrak ze mě na něj a já si na chvíli oddechnu. To ale netrvá dlouho a on ještě pokračuje: "Nechci abyste si myslela, že na vás teď budu nějak zasednutý, ale v případě že se tyto incidenty budou opakovat mi nezbude jiná možnost než vám dát znovu práci na víc. Jistě dobře víte, že mám rád ve třídě respekt a kdybych přehlížel vaše jednání moc by mi ho nezbylo." Odmlčel se a nejspíš čekal na mojí reakci. Já byla jako opařená a tak jsem se zmohla jen na přikývnutí.