Wish list

•14•

Pondělní ráno je jako probuzení do kruté reality. Už samotné slovo pondělí mi dělá vyrážku na místech kam ani Slunce nesvítí. Ale to není ten důvod. Procházím školní chodbou s mírným úšklebkem ve tváři jak koukám na scénu před sebou. Ne za tohle pondělí nemůže.

Tušila jsem, že to včerejší dopoledne byla výjimka, ale netušila jsem, že mě to tak zasáhne. Svíravý pocit, který se mi usadí na hrudi je toho důkazem. Vím, že zírám, ale nemůžu tomu zabránit. Ani Liv, která mě vezme za loket a táhne kdo ví kam neodtrhne můj zrak.

William líbající se s dlouhonohou platinovou blondýnkou. Samozřejmě, že si vybral raději Pamelu - naší současnou královnu školy. Ten obraz mám před sebou ještě ve chvíli, kdy při matice sedíme vedle sebe a já se snažím dívat pouze před sebe. Mělo by mi to být jedno, nechodíme spolu. Přesto mě to mrzí a nemůžu se přesto přenést. Pořád je před sebou vidím. I ten moment, kdy se pán uráčil dojít minutu před zvoněním do třídy. Probodl mě pohledem, došel k naší lavici, usadil svůj velectěný zadek na židli vedle mé a už se na mě nepodíval. Já v tu chvíli věděla, že jsme opět na začátku.

Co jsem mu sakra udělala? Ten kluk má horší změny nálad jak ženská v přechodu. Přesto mě ta jeho vůně omamovala a já se nedokázala soustředit. A to máme matiku teprve pět minut. Jak mám přežít těch zbylých čtyřicet?

„Jsi v pohodě?" příchozí esemeska od Liv mě alespoň na chvíli rozptýlila. Liv se otočila mým směrem zrovna když Williamovi pan učitel Brown předával jeho 'speciální' práci. Ovšem tak nenápadně, že jsem to postřehla jen já, protože jsem o tom věděla.

'Nejsem.' Ale to jsem jí říct nemohla a ani nechtěla, měl by mi být jedno. Pouze jsem zakývala hlavou na znamení souhlasu. Alespoň za pár dní snad budu. Teď jen jak se vyvléct z té zítřejší večeře u nich.

****

Asi vás nepřekvapí, že netuším, co se na dnešní první hodině probíralo. Vlastně nevím co jsme probírali celý den. Buď mi hlavou běžel obraz z dnešního rána nebo jsem si přehrávala události nedělního dopoledne. Analyzovala je a přehrávala znovu a znovu pořád dokola. Při poslední hodině už jsem byla tak vyčerpaná, že jsem se pouze seskládala na židli a pomalu čekala na svojí smrt.

Dobře asi to moc dramatizuju, ale opravdu se cítím tak, že bych nejraději zalezla do bezpečí své postele a do večeře nevylezla. To mi nejspíš nevyjde, ale přesto mi příchozí zpráva vykouzlí alespoň malý úsměv na tváři.

„Ahoj Mel, skončil jsem dneska dřív ve škole. Chtěla bys někam zajít? J."  Nevím jestli má nějaký radar na mojí špatnou náladu, ale opravdu to přijde vhod. Proto odepíšu: „Moc ráda! Kde se sejdeme?" Vzápětí mi přijde odpověď „Vyzvednu tě před školou. V kolik končíš?" Napíšu mu čas a už s trochu lepší náladou přetrpím poslední hodinu.

Když vyjdu ze školní jídelny na dvůr zahřejí mě podzimní paprsky Slunce. Vím, že William stojí u vchodu školy a propaluje mě pohledem, ale snažím se nevšímat si ho. Mířím k blonďákovi, který na mě už mává. Překvapí mě když k němu dojdu a on mě obejme a ještě víc když mi podá nádhernou rudou růži. V tu chvíli mé tváře zabarví určitě taky nádherná rudá barva.

„Mockrát děkuju Joshi, ale to jsi opravdu nemusel." On ale jen se slovy, „Zasloužíš si to." mávne rukou. Vydáme se po parkovišti směrem k jeho autu.

„Mel, je mi to trochu blbý, ale proč na nás ten kluk, co tě zachránil v bazénu tak zírá?" Josh se zastaví a ohlédne se za sebe. Stále tam stojí a dokonce vypadá naštvaně. To je to poslední co by teď měl zrovna on být. Usměju se na Joshe, možná až trochu moc jak chci toho blbečka naštvat a skutečně než se otočím vidím jak zatne ruku v pěst. Úkol splněn, jdu se bavit.