Wish list

•3•

Ráno se probudím a jen se líně protáhnu. Miluju tyhle sobotní rána, kdy můžu ležet ve vyhřátých peřinách a nemusím nutně vstávat. Hodnou chvíli si ještě vychutnávám ten skvělý pocit. Nakonec si vezmu telefon a projíždím sociální sítě. Nejsem žádné ranní ptáče, takže není divu, že když vylézám z postele je už skoro půl dvanácté. To zase bude řečí.

Poté co vykonám ranní hygienu, sejdu dolu do kuchyně, kde už mamka připravuje oběd.

"No to je dost, princezna už se nám vyspinkala. Nakrájej prosím nějakou zeleninu k obědu, pochybuju, že bys šla ještě snídat." já říkala, že budou řeči. Má pravdu, snídat už opravdu nehodlám, ale čaji stejně neodolám.

Nakrájím zeleninu, naaranžuji jí alespoň trochu esteticky na talíř, protože vím, že až se na to vrhnou mladší sourozenci nějaké aranžmá jim bude jedno. A než bude hotový oběd přidám se ke Kevinovi a Elen, koukám s nimi v obýváku na nějakou pohádku a u toho popíjím svůj čaj. Když mamka zavolá, že je oběd hotový, štve mě snad ještě víc než je, že pohádku nemůžu dokoukat. No co, zajímalo mě jestli víly zvítězí nad drakem.

Po obědě rodičům oznámím, že jsem domluvená s Paulem a Liv. Ještě nevím co se bude dít, tenhle týden je s vymýšlením víkendové aktivity na řadě Paul. Snažíme se tak prozkoumat, co nejvíc zajímavých míst ve městě a okolí. A vzhledem k tomu, že Paul už má řidičák, můžeme se dostat pohodlně mimo město i autem.

****

Vypravím se z domu a nejprve mířím k Liv. Dojdu k jejich domku a dvakrát zazvoním. Samozřejmě, že má zpoždění, to by ani nebyla ona. Za nedlouho se vyřítí a ještě si upravuje čelenku na hlavě. A hádejte co je její první věta jakmile mě uvidí? Ne, není to: "Ahoj Mel, ráda tě vidím," to by bylo na Liv moc formální. Raději na mě okamžitě vychrlí: "Děláš si srandu, tobě se líbí blond kluci?"

"Ahoj, taky tě ráda vidím." odpovím jí raději na větu, kterou řekla v mé hlavě.

Podívá se na mě a stále mlčí jak vyčkává na mou odpověď. Chvíli si svou odpověď rozmýšlím, protože Liv je občas jako časovaná bomba. Řeknete špatně jedno slovo a ona vybouchne. Momentálně naznačit to, že ne každému se musí bezvýhradně líbit typ kluka ala Jason, by byl asi podnět k tomu výbuchu. Jednou jsem to jen mírně naznačila a ona se se mnou odmítala skoro týden bavit. Jdu tedy radši cestou nejmenšího odporu.

"No co, každý má trochu jiný vkus."

Naštěstí nestačí odpovědět, protože před domem zastaví Paulovo auto. Má Chevrolete Camaro z roku 1970 a je na něj právem hrdý, protože je stále ve velmi dobrém stavu. Dostal ho od svého dědečka když udělal řidičák a prostě ho miluje. Stará se o něj jako o svoje dítě. Světle modrá barva se leskne ve třpytu slunce a Paul se na nás zubí za volantem.

S Liv se na sebe podíváme a obě víme na co ta druhá myslí. Neustálé dohady o tom, kdo bude sedět vepředu vždy vyústí v soutěž, kdo dorazí ke dveřím první. Vzhledem k tomu, že auto nemá zadní dveře, vyhrává ta, která se první dotkne kliky. Obě vystartujeme, ale k mému štěstí stojím blíž k silnici. Dorazím tedy ke dveřím první a Liv se poraženě souká dozadu. Čekám než se usadí, poté zacvaknu sedačku a posadím se na místo spolujezdce. Obě pozdravíme Paula a snažíme se z něj dostat kam to dneska míříme.

"Ne holky, je to překvapení. To, že vy mi to musíte vždy říct, protože jsem řidič neznamená, že bych vám to zkazil." mele si stále svou a my už víme, že dokud nedojedeme na místo, tak z něj nic nedostaneme. Je v tomhle vždy důsledný. Jediné, co nám před cestou oznámil, bylo pár věcí, co si s sebou máme sbalit.