Wish list

•13•

Křupání štěrku pod koly naznačuje, že právě sjíždíme ze silnice. Otevřu oči a trochu si je protřu, protože to naše noční hašteření způsobilo, že jsem teď unavená. Will akorát parkuje v centru města, které se probouzí k životu. Nemám ponětí kam mě chce vzít, ale doufám že to bude alespoň stát za to. Napíšu ještě rychlou zprávu mamce, že se zdržím s Willem ve městě, aby neměla starosti.

„Můžete opustit palubu, plavba je dokončena." pronese když vypne motor a koutky se mu roztáhnou do uvolněného úsměvu. Takového ho neznám, ale popravdě dost si tuhle jeho stránku užívám. Než pomine. Dnešní noc a ráno si chci uložit jako vzpomínku, že se jednou choval jako normální sedmnáctiletý kluk. Kluk který se směje, září mu oči když ho něco pobaví i když se většinu času baví na můj účet. Kdyby se takhle choval od začátku asi by dokonce patřil do okruhu mých přátel. Nic ale není navždy, proto jsem rozhodnutá užít si to jak nejvíc to půjde, než někdo vezme špendlík a tuhle naší bublinu praskne.

„Říkal jsem si, že bychom měli dnešní ráno pojmout tématicky." podívá se na mě a přitom zamkne svoje auto. „A taky jsem si říkal, že ti to neřeknu a překvapím tě." zazubí se, popadne mě za ruku a já prostě nemám na výběr.

„Nesnáším překvapení." zaúpím, ale on je jak malej kluk, co se těší do cukrárny. Zasměje se a prostě mě táhne i přes můj odpor dál. Pustí mě až když zastavíme na přechodu, kde momentálně bliká červený panáček.

„Můžeš mi říct kam mě to táhneš?" využiju toho, že projíždějící auta zastavila jeho kvapný krok, ale je mi to k ničemu, protože jeho odpověď je prosté: „Ne." zase ten úsměv. Ten, který mi přes mojí nevoli roztápí vnitřnosti. Než stihnu tenhle pocit analyzovat rozsvítí se zelená a jsem tažena dál.

Zastavíme se až před velkým obchodním centrem a Will začne něco ťukat do telefonu. Nepřijde mi na tom nic zvláštního. Proč dělá takový cavyky se snídaní v obchoďáku?

Roztáhnu ruce před sebe, abych obsáhla celou budovu: „A tohle je jako všechno?" on se ale opět jen zasměje, dá si telefon zpět do kapsy a rozejde se směrem ke vchodu. Mně nezbývá nic jiného než ho následovat. A pak přijde pochopení, ve chvíli kdy zastavíme před restaurací ve tvaru lodě. Plácnu se do čela a začnu se smát. Úplně jsem na ní zapomněla. Zvenku vypadá jako opravdová loď zaparkovaná uprostřed obchodního centra. Vždycky chodím kolem ní, ale ještě nikdy jsem nebyla uvnitř, protože je tenhle typ restaurace nad moje finanční možnosti.

„Tak jo, vtipný ale sem nejdeme, že ne?!" podívám se na Willa, který před restaurací zastavil, aby viděl mou reakci. Teď se na mě dívá trochu nechápavě.

„Proč bych tě jinak vedl až sem? Abychom se koukli z venku na loď?" lehce nakloní hlavu a moje oči začnou opět slintat. A dost, musíš se soustředit Melanie! V duchu si zanadávám a zatřesu hlavou, abych si jí pročistila.

„Ano, přesně to jsem si myslela. V tomhle typu restaurace," ukážu před sebe „si můžu koupit leda vodu." a on zakloní hlavu a k mým uším dolehne opět jeho smích. On se tomu ještě směje? Tak dík no.

„Klid, táta tady má často obchodní jednání, takže tady mám určité výhody. Navíc ti to dlužím jako omluvu, že jsem se ti vloupal do nemocničního pokoje." Jasně, určité výhody, asi jako všude. Ani nestihnu protestovat a už jsem tažena do nitra lodi.

Přesto všechno jen co vejdeme ten interiér mě prostě nadchne. Úplně zapomenu všechny nadávky, kterými jsem ho chtěla zasypat. Vnitřek restaurace vypadá opravdu luxusně. Nad stoly visí rybářské sítě a za kulatými okýnky plavou rybičky jako bychom se opravdu nacházeli někde na lodi a pluli skrz oceán. Nemůžu se vynadívat ty pestrobarevné rybičky za sklem. Pozoruju je i ve chvíli, kdy nás číšník k jednomu z akvárek usadí. Až když číšník odejde a nechá nás abychom si vybrali, co si dáme k snídani vzhlédnu k Willovi, který momentálně kouká do jídelního lístku.