Wish list

•12•

Will mě nechal jít do dveří jako první, kde se na mě usmívala sympatická doktorka.

„Ahoj mami."

Cože mami? Udiveně jsem se na tu ženu před sebou dívala. To mi ta alergická reakce způsobila i problémy se sluchem? Nebo mám snad halucinace? Nenápadně jsem se štípla do ruky. Ne, tohle je realita. Ovšem jediná zmatená v místnosti jsem rozhodně nebyla. Sympatická doktorka vůbec nevypadala na to, že má stejně starého syna jako já. Postava jako z časopisu a opálení jako kdyby předešlý den strávila u moře jí naopak dělalo stále atraktivní.

„Williame, co tady děláš? Není těhotná, že ne?" vyhrkla jeho máma náhle a ukázala na mě. Já jsem začala kašlat jak mi z tohohle prohlášení zaskočilo. Will za mnou jen protočil očima, ale já měla potřebu se obhájit.

„Ujišťuji vás, že těhotná rozhodně nejsem a s vaším synem v tomhle ohledu rozhodně nic nemám." Možná jsem až moc mávala rukama jak jsem se jí snažila přesvědčit. Will se v pozadí uchechtával a ještě mě v tom chvíli nechal než se dal raději do vysvětlování on.

„Tady Mel" ukázal na mě prstem „dostala silnou alergickou reakci po nějakým ovoci. Měla u sebe naštěstí Epi-pen takže dostala okamžitě adrenalin, ale chtěl jsem aby ses na ní ještě podívala." v tu chvíli už mě sestřička naváděla k lehátku, které dominovalo celé místnosti.

Doktorka se podívala trochu vyděšeně. „Proč jsi to neřekl hned? Jistě že se na ní podívám."

„Nedala jsi mi prostor." zavrčel potichu Will, ale podle pozvednutí obočí jeho mámy bych řekla, že ho stejně slyšela. Jemu to bylo nejspíš jedno, jen se skácel na židli v rohu a konečně nechal svojí mámu, aby mě zkontrolovala. Ta si mezitím sedla k jednomu počítači, sestřička k druhému z protější strany a začal úvodní výslech, který znám ze svých předešlých návštěv nemocnice.

„Takže jak se jmenuješ celým jménem?" zeptala se nejprve sestřička.

„Takže jak se jmenuješ celým jménem?" zeptala se nejprve sestřička.

„Melanie Rose Levis." podívala jsem se na něj jestli bude reagovat na moje druhé jméno. On však jen pozvedl obočí a řekl bych, že si to nechává na později. Prachobyčejná informace přesto na sebe další překvapení nenechalo čekat.

„Počkej, a tvoje máma je Kira, že jo? Za svobodna Colins." Willova máma vzhlédla od počítače a svoje oči zabodla do mě.

„A-ano." totálně mě vykolejila, já už dneska nechápu opravdu vůbec nic. Myslela jsem si, že se teď přistěhovali, tak jak zná mojí mámu.

„Chodily jsme spolu na střední, na stejnou jako chodíte vy. Tolik vzpomínek, to bych mohla vyprávět klidně celý večer. A víš ty co, proč ne? Sestřička si ještě zapíše pár informací, hned jsem zpátky." zvedla se ze židle a v okamžení byla pryč. Ta ženská mě děsí. Netuším co má za lubem, ale bojím se toho víc než vyšetření, které mě čeká. Moje oči samovolně zabloudili do rohu místnosti. Pozoroval mě, nic neřekl, jen mě propaloval těma uhrančivýma očima.

„Vaše rodné číslo?" z transu a toho jeho pohledu mě vysvobodila sestřička. Zodpověděla jsem na pár běžných otázek než se znovu otevřely dveře.

„V úterý večer k nám jdete na večeři. Teď jsem mluvila s tvojí mámou a ujistila jí, že jsi v pořádku. Jen si tě tu necháme přes noc na pozorování. Nelíbí se mi ta vyrážka co máš ještě na rukách. Mimochodem já jsem Sarah." nevím asi jsem měla pusu otevřenou dokořán jak jsem se podívala na svoje ruce a snažila se zpracovat první informaci, co se mi dostala do mozku. Opravdu, ani jsem si té vyrážky nevšimla a v té chvíli mě ruce začaly svědět. Je opravdu dobrá, myslela jsem si, že s vyšetřením ani nezačala a ona už má pomalu verdikt.