Wish list

•15•

Zamrzla jsem. Můj mozek opustil své místo a toulá se neznámo kde. Nedokážu dát vidličku, která je pořád na půl cesty do úst, tak ji jen s mírným zařinčením položím na talíř. Propaluje mě pohledem, vím to. Ačkoli se nemůžu otočit cítím jeho pohled na svých zádech.

„Williame, pozdrav návštěvu, takhle jsme tě snad nevychovali!" okřikne ho Sarah, ale on se naštěstí neobtěžuje obejít všechny zvlášť a jen stále za mými zády zamumlá: „Zdravím." To jí očividně nestačí, protože se na něj znovu zlostně podívá. Od Williama se už ale žádné reakce nedočká a mě to vůbec neudivuje. Je z něj stejný blbec jako předtím.

Obejde stůl a mě se znovu zastaví srdce jak ho spatřím. Mírný rozcuch a černé tričko dokonale kontrastují s těmi zářivými smaragdy, kterými se mi podívá snad až do žaludku. Proč vypadá takhle dobře jen v černém triku, to není vůbec fér! Až pozdě si uvědomím, že jediné volné místo zbylo naproti mě, tohle je snad naschvál. Hlavní úkol dnešní večeře? Nenavazovat oční kontakt.

A celkem mi to jde. Dávám si pozor na každé sousto, abych neměla omáčku někde na obličeji, nebo abych neotevírala až moc pusu. Mezitím, co si rodiče vyměňují běžné konverzační otázky typu: 'Co děláš za práci?' nebo 'Pamatuješ na toho učitele ze střední, co vždycky přišel na hodinu pozdě?' se já snažím hypnotizovat pouze svůj talíř. Dokud není prázdný a to zírání do něj začíná být podezřelé a především divné.

„Hej, pst", zasyčí na mě Will z druhé strany, ale já se na něj podívat nechci, takže držím dál hlavu skloněnou. Je dost vytrvalý a ve chvíli, kdy použije mé druhé jméno Rose, kterým mi říkal v to dokonalé dopoledne, se ve mě vzedme vlna vzteku. Možná jsme byli chvíli Rose a Jack, kteří prožívali dokonalé dobrodružství na lodi. On ale způsobil, že loď narazila na ledovec a potápí se. Sice vůči mě neměl žádné závazky, ale jeho chladné a bezcitné chování způsobilo ztroskotání našeho teprve křehkého přátelství.

Seberu všechnu odvahu a podívám se mu do očí: „Už NIKDY mi neříkej Rose!" Jeho oči se zvláštně zalesknou, ale než stačí cokoli říct zachrání mě Kelly s dezertem. Do konce večeře už spolu nepromluvíme a já jsem ráda.

****

Samotné sezení u bazénu na lehátku by mi vůbec nevadilo. Kdyby nebylo deset stupňů, tma a na vedlejším lehátku se nerozvaloval William. Děti byli po večeři nevybouřené a tak, aby nedošlo k dalšímu neštěstí v domě byli vyslány na velkou zahradu za dům. Vzhledem k tomu, že Kelly je dost zaneprázdněná v kuchyni musíme hlídat my dva, protože jinak by ti tři skončili stoprocentně v bazénu.

Opravdu už není velké teplo a to, že mám pouze šaty a lehký kabát tomu moc nepřidává. Otřepu se lehce zimou a slyším vedle sebe povzdechnutí. Myslela jsem, že si prohlíží fotky Pamely na instagramu jak se vystavuje v plavkách, ale cítím že momentálně se dívá přímo na mě. S velkou nevolí mu jeho pohled s pozvednutým obočím oplatím.

„Je ti zima," neptá se, pouze konstatuje a já pokrčím rameny. Nechápavě se dívám jak se zvedá z lehátka a jde směrem k domu. Super, takže teď jsem tu na ně sama. Kevin se zrovna rozhodne, že je dobrý nápad začít lézt na nejvyšší strom na zahradě takže se moje pozornost upře tímto směrem. Naštěstí se mu nic nestane a po vyhrožování, že nedostane svojí oblíbenou čokoládu sleze. Svalím se zpátky na lehátko a pozoruju jak ti tři řádí na zahradě. Ani si nevšimnu kroků za mnou když se kolem mě rozprostře teplá deka. Takže teď si zase hraje na kamaráda?

Beze slov se usadí na lehátko vedle mě a zírá na hvězdy nad ním. Netuším co se mu prohání hlavou a jsem natolik tvrdohlavá, že se ho ani neplánuji zeptat. A tak tam sedíme, občas někdo z nás okřikne svého sourozence, ale navzájem si nic neřekneme. Až to ticho Will prolomí.