Za svitu rudých hvězd

VI.

Tejn shlížel na podzimní krajinu. Strakaté plochy opadavých stromů se mísily se zelenou jehličnanů a vytvářely dojem, jako by někdo les sešil z různorodých kusů látek. Byla to pro něj zvláštní zkušenost. Nikdy by ho nenapadlo, že existují stromy, které dobrovolně před zimou ztrácí listy, aby je na jaře nechaly znovu vyrůst. Zvláštní.

Další podivnou věcí na tomto kraji byl zpěv ptáků. Nevěřil, že tak drobní tvorové mohou vyloudit tak příjemné a hlasité zvuky. Čím dál postupoval na jih, tím víc objevoval skrytá tajemství.

Stál na vyvýšené skalce, odkud měl dobrý výhled kolem sebe. Vlasy mu čechral téměř neznatelný vánek. Už skoro měsíc neúnavně pochodovali směrem k hlavnímu městu říše, proto byl tento okamžik plný klidu tak vzácný.

Jen zřídka si mohl dovolit opustit hlavní skupinu. Ač si to přiznával nerad, neustálá společnost ostatních lidí mu pomalu ale jistě snižovala náladu na bod mrazu. Nebyl zvyklý dlouhé týdny trávit v blízkosti svých mužů. Dříve se celé dny toulal divočinou a lovil pro svou rodinu. Bolestně ho píchlo u srdce, když si vzpomněl na nemocnou matku, kterou byl nucen opustit. Doufal, že starý otec se o ni zvládne postarat.

Zhluboka se nadechl a naučeným pohybem se přesunul do bojové pozice. Často cvičil jen z nudy nebo aby si protáhl ztuhlé svaly z boje. Tady bylo perfektní místo, aby svým tréninkem ani nikoho neohrozil. Nejednou se mu stalo, že omylem někoho zranil.

Kousl se do palce až se na bříšku prstu objevila krůpěj krve. Jindy plýtvání nestrpěl, tréninku ale vždy kapku obětoval. Bez ní to prostě nebylo ono.

Začal táhlými pohyby paží. Vždy se pohyboval nejdříve pomalu a postupně zrychloval. Svaly měl napjaté a připravené vykonat i sebenáročnější pohyb. Teď už se končetiny jen míhaly a mezi nimi drobná červená tečka. Prováděl složité výpady, avšak místo meče mu posloužila právě tato malá kapka životadárné tekutiny. Nahrazovala veškeré zbraně, které by kdy mohl chtít. Ukončil náročnou sestavu posledním výkopem. Kapička dopadla na zem a zanechala na ní rudou stopu.

Trhl sebou, když mu na krk přisedl tlustý ovád. Rychle se po něm ohnal a cítil, jak drobné hmyzí tělíčko křuplo. Ne vše nové z tohoto kraje bylo příjemné.

Vyrušen obtížným hmyzem vyrazil zpět do stínu stromů. Zaujatě jeden z nich pohladil po hrbolaté šedé kůře. Na severu rostly pouze zakrslé stálezelené stromy s jehlicemi místo listů, tvrdé a ošlehané stovkami vichřic. Tady naopak stromy působily měkce a přátelsky.

Zavřel oči a zaposlouchal se do jemu neznámých zvuků lesa. Dupot zvěře, šustění padajícího listí a ... šepot. Tichý, neustávající proud slov podkresloval jinak mírumilovnou symfonii.

Tejn prudce otevřel oči. Rozhlédl se kolem sebe, ale jediným člověkem v lese byl on sám. Šepot se zdál mnohem tišší, přesto cítil, že mu stále dráždí hlubiny mysli.

Strhl ruku z kmene a v tu chvíli mu v hlavě explodovala bolest. Bezvládně se skácel do spadaného listí, protože ztratil kontrolu nad končetinami. Z hrdla mu uniklo několik přidušených vzdechů, dál však nic. Poprvé ve svém životě se cítil naprosto bezmocný. Ani jeho schopnost mu teď nemohla nijak pomoci.

Nezbývalo mu nic, než jen ležet a čekat. Z očí se mu draly slzy strachu a vzteku jako důkaz jeho porážky. Bál se. To zemře uprostřed lesů sám a bez pomoci? Nedokázal už dál nosit masku odvahy, o které se domníval, že je jeho pravou tváří. Přál si, aby ten zlý sen odplul do hlubin zapomnění a on se probudil pod teplou houní po boku svých blízkých. Prosím, ať už to skončí.

Najednou zjistil, že bolest ustupuje. Jako odliv opouštěla jeho tělo a vracela mu nad ním vládu. Děkoval všem známým i neznámým bohům.

Váhavě se postavil. Svaly měl ztuhlé jako po dlouhém běhu. Stále zrychleně dýchal a srdce mu tlouklo zběsilou rychlostí. Ani lístek se nepohnul, když očima pátral po útočníkovi.

Co to mělo znamenat? Nechápal, jak ho mohlo něco tak zneschopnit. Tváře měl stále vlhké a slané od pláče. Prsty se mu lehce chvěly a nebylo to únavou.

Znepokojeně se ohlédl za sebe. Strom stál na stejném místě. Šedavá kůra brázděná mnoha drobnými jizvičkami se nijak nelišila od kůry ostatních lesních velikánů. Tejn se zarazil. Napadlo ho, že za bolest může právě on. Bojoval s touhou dotknout se kmenu, ale odpověď na svou otázku potřeboval. Jestli ho dokáže porazit kus dřeva, nemůže už s klidem vést národ do boje.

S vidinou bolesti se konečně odhodlal a špičkou ukazováčku se dotkl kůry. Překvapivě se nic nestalo. Žádný šepot ani výbuch bolesti se nekonal. Srdce mu poskočilo úlevou avšak zároveň i dalšími obavami. Jestli za to nemohou duchové lesa, tak co?

Vykročil dále do lesa zanořen v myšlenkách. Napadlo ho, že by se mohlo jednat o útok. Možná nějaký jed, který nepozorovaně pronikl do jeho těla. Stále ale dumal nad tím, proč ho dotyčný nezabil. Císařství by si jistě radostně oddechlo, kdyby bylo o jednoho seveřana méně, navíc s výjimečnými schopnostmi.

O jejich tažení už museli vědět všichni lidé v říši. Vesnice padaly jedna za druhou, přesto vždy někdo unikl válečnickému plenění. Často nacházeli domy prázdné a náměstí vylidněná. Pověst ničitelů je předcházela jako temný stín. Možná to bylo dobře. Jen několik hlupáků si dovolilo vzdorovat válečníkům ve zvířecích kůžích a se sekerami v rukou.

Tejn si dříve myslel, že utíkat je zbabělé. Osud stejně dříve či později přijde, tak proč se mu nepostavit čelem? Začínal však chápat vyděšené pohledy vesničanů, kteří se jen snažili zachránit holý život. Už nedokázal dál hledět do tváří otcům, jež chránili své rodiny a během chvíle umírali s mečem v hrudi. A to vše jen proto, že nestihli utéct včas.

Chtěl v sobě jednoduše zapudit výčitky svědomí a jít dál. Vždyť jsou to černovlasi, jejich největší nepřátelé. Vyhnali jeho lid na sever, kde je jen divoká zvěř a celoroční hlad. Semínko soucitu v něm ale sílilo a rostlo v něco většího a silnějšího. Nedokázal se na prchající obyvatele dívat jako na zbabělé králíky. V jeho očích se pomalu měnili v myslící osoby, které ovšem zasáhla neuvěřitelná smůla v podobě seveřanů.

Dnešní pocit bezmoci a strachu ho o krůček přiblížil k myšlence tak dlouho skrývané v nejhlubším koutu vědomí. Možná nemusí ničit celou říši. Možná stačí jen useknout hlavu téhle zatraceně prohnilé rybě.