Za svitu rudých hvězd

II.

Nad horami se proháněl studený vítr. Skučel nad nejvyššími vrcholky a sténal v údolích. Pěl píseň severních krajů, tesknou a mrazivou.

Tejn uháněl směrem k Hunodoru. Chladný vzduch ho pálil na tvářích, i když byl teprve začátek podzimu. Letošní zima bude tuhá. Možná to ale bude poslední zima, kterou jeho lid bude muset zvládnout.

Ještě více popohnal sněžného trikase, na kterém jel. Jeho pružné nohy kmitaly jedna za druhou a v sněžném poprašku zanechávaly velké stopy. Při plné rychlosti nebyla jízda na tomto zvířeti nijak zvlášť pohodlná, avšak několik hodin nebylo pro Tejna problémem.

Ještě více se zachumlal do pláště a upnul se na linku jižního obzoru. Brzy se tam musí objevit vrcholky věží největšího města severu. Doufal v to, protože čas ubíhal neúprosnou rychlostí. Pár hodin pro něj mělo cenu života.

Modlil se ke všem bohům, aby stihl dorazit před císařskou gardou. Jestli se mu to nepovede, nalezne nejspíše jen ohořelé trosky. Pobídl trikase ještě víc, ale věděl, že tohle tempo dlouho neudrží. Už cítil, jak mírně zpomaluje.

„Ještě chvíli vydrž," šeptal si spíše pro sebe. Prsty měl z neustálého svírání uzdy celé zkřehlé a necitlivé.

Pomalu v něm rostla nervozita. Co najde, až se dostane do města? Nechtěl pomyslet na to, co by se stalo s jeho lidmi po nájezdu císařových vojáků. Najednou v něm vzplála nová vlny vzteku. Nic z toho by se nemusela stát, kdyby Ylstir počkal. Roky společného plánování a vyjednávání přišly vniveč během pár okamžiků.

Byla jejich hádka příčinou toho všeho? Možná. Ale pořád to nebyl Tejn, kdo povolal velitele klanů a dobyl Hunodor. Proč se muselo všechno zhroutit v jednom jediném okamžiku? Na něho zbude tak akorát pohřbít mrtvé a postarat se o raněné.

Jenže to on nechtěl. Přál si být tím, kdo spasí skarily z područí císařství. Národ tvrdých seveřanů i milujících rodičů, jeho národ.

U opasku mu neustále cinkalo šest lahviček. Ani zdaleka to nestačilo na dlouhý boj, ale bylo to všechno, co stihl nastřádat.

Zdálo se to jako věčnost, když se konečně na obzoru začaly rýsovat temné siluety mohutných hunodorských hradeb. A nad nimi se jako smrt vznášel černý dým a přízračné oranžové světlo. Ještě nestihl vystoupat do takové výše, aby ho mohl Tejn zpozorovat z dálky, ale temná chapadla již začala požírat město.

Blížil se k bráně, jejíž křídla byla vylomená z pantů. A za ní zuřilo peklo. Nikdy by nevěřil, že se mu naskytne takový pohled. Plameny mlsně olizovaly přízemní skarilská obydlí. Slyšel křik lidí, kteří bezmocně utíkali pryč z ohnivé výhně.

To mu vlilo do žil novou sílu i odvahu. Seskočil z trikase a vběhl do hořícího města. Po cestě míjel mrtvá těla. Poznával v nich stejnokroje armády i různorodé oblečení sevěřanů. Zdálo se však, že jeho lidí tu leží mnohem méně.

Odepjal si z opasku dvě lahvičky a do každé ruky si připravil jednu. Věděl, že dřív či později bude bojovat, tak ať je na to připraven.

Stále běžel plnou rychlostí. Spoléhal na svou výjimečnou výdrž. Téměř nikdy se nezadýchal ani si nepřipadal vyčerpaný. Stačilo držet tempo a být ve střehu. Najednou se z jedné postranní uličky vynořil nepřátelský voják. V Tejnovi se probudila vlna vzteku. Zahltila mu mysl a naprosto ho ovládla. Ten muž si dovolil napadnout jeho město, jeho lid, jeho přátele. Musí za to zaplatit.

Myslí zatlačil na kapalinu uvnitř lahvičky v jeho levé ruce. Tlak vyrazil zátku až se rozstříkla vzduchem. Až na to, že než aby běžně spadla na zem, zastavila se a volně levitovala. Byla to jeho vlastní krev, týdny pečlivě střádaná pro tento okamžik.

Z beztvarého neprůhledného oblaku vytryskly dvě rudé střely mířící přímo k nicnetušícímu vojákovi. Nebezpečí si všiml až na poslední chvíli když mu hrudí neslyšně projely Tejnovy nástroje hněvu.

Tělo padlo neslyšně k zemi, mrtvý pohled upírající k obloze. Tejn zhluboka dýchal a chladně se díval na nehybného vojáka. Černé vlasy, hnědé oči a opálená pleť zdaleka volaly, že se jedná o jižana. Dovolil si vstoupit na území, které mu nepatřilo a zaplatil za to příslušnou daň.

Tejn se znechuceně odvrátil a rychlým tempem vyrazil směrem do středu města, odkud se ozývaly nejhlasitější zvuky boje. Stále rezonoval vzduchem i přes všudypřítomný hukot plamenů. Sílil a s ním přibývalo i nepřátel, se kterými se setkal. Dva muže zdálky skolil svými střelami, na třetího musel použít i obsah druhé lahvičky. Zbývaly mu už jen čtyři, musí s nimi začít šetřit.

Vběhl přímo do hlavní bitevní vřavy na náměstí. Mezi zmítajícími se těly sotva dokázal rozeznat linie seveřanů, kteří z posledních sil chránili budovu radnice. Na obou stranách barikády se kupila mrtvá těla.

Odepjal si z opasku další dvě lahvičky a pevně je uchopil mezi ukazováček, prostředníček a palec. Jejich tvar byl speciálně přizpůsobený, aby se dobře držely a neklouzaly v rukou. Zhluboka se nadechl a vnořil se do nepřátelské linie. Díky své poloze pomáhal s likvidováním nepřátel zezadu. Míhal se jako blesk a po jeho útoku padala k zemi mrtvá těla. Byl rychlý a smrtící.

Zaslechl povel k ústupu se silným jižanským přízvukem. Nešťastný to člověk, jež se mu takhle ukázal. Instinktivně poslal šipku z krve na místo, odkud rozkaz přišel. Další už velitel nestihl říci, protože mu krk provrtal rudý záblesk.

Zdálo se,že Tejn dorazil v pravou chvíli. Díky jeho příchodu začínali seveřané vítězit. Nakonec se i zbylí císařští vojáci svolali k ústupu a hromadně prchli. To si opravdu myslí, že uniknou tak snadno?

Najednou se přes něj přelila vlna chladu. Chloupky na krku se mu ježily a po zádech přeběhl mráz. Zmateně se ohlédl, ale nikoho neviděl. Nebo se v tom stínu něco skrývá? Když zaostřil zrak, nic neviděl. Nepříjemný pocit zničehonic zmizel.

Tejn se postavil doprostřed bojiště. Jindy téměř bílé vlasy měl pocákané od krve nepřítel. Uvědomil si, že mu po noze stéká pramínek krve, jeho vlastní krve. Okamžitě krvácení zastavil a snažil se soustředit na udržení krevního oběhu v místě zranění. Když bude opatrný, do tří dnů by měl být zase v pořádku.

Zvedl pěst nad hlavu a počkal, až se k němu budou upírat všechny oči přeživších bojovníků. Nebylo jich tak mnoho, jak doufal. Potřeboval všechnu jejich pozornost. Musí je dostat zpět na svoji stranu.

„Bratři a sestry," křičel, aby přehlušil hukot plamenů, „copak necháme jižany, aby nám plenili města, zabíjeli rodiny a brali naší zemi?"

„NE!" zakřičel dav v odpověď.

„Copak necháme ty otrokáře brát nás jako podřadná zvířata?"

„NE!"

„Copak necháme naše nepřátele klidně žít, zatímco my se pereme o každý další nádech?"

„NE!"

„Ať také zakusí tvrdou ruku silnějšího. Ať jejich města také shoří na popel. Vzali nám naší zemi, tak si ji vezmeme zpátky!"

Davem se rozlila vlna jásotu. Cítil jejich chuť rozcupovat císařství na kousky a tu touhu sdílel s nimi. Byli zase na jeho straně. Teď už věděl naprosto jistě, že to bude on, kdo zachrání tento národ. Nikdo jiný nebude mít takovou příležitost. Vypálí císařství do základů a na jeho ohořelých zbytcích postaví místo, kde bude žít jeho lid. A je mu jedno, co to bude stát.