Za svitu rudých hvězd

VIII.

Thériny paprsky svým namodralým světlem mlsně olizovaly cestu, po které běžel Tejn. Snažil se našlapovat lehce, ale s každým krokem se ozvalo hlasité zakřupání. To je tak těžké běžet tiše?

Před ním se už rýsovaly stany skarilského ležení. Kolem malých ohnišť se tísnili muži po boku svých žen a dětí. Za vidinou lepšího života na jih cestovaly celé rodiny a pomalu osidlovaly opuštěné vesnice. Jen válečníci museli jít dál a doufat, že se s rodinou ještě někdy uvidí.

Tejna do nosu praštila silná vůně rybí polévky. S překvapením si uvědomil, že od svého ranního „útěku" do hlubin zdejších lesů neměl nic k jídlu. Žaludek dal vzápětí hlasitě najevo své zanedbávání.

„Tejne, pojď si přisednout, určitě máš hlad," volala na něj Amila s úsměvem, který měla vyhrazený jen pro něj.

Trochu se pousmál a vyrazil přes ležení k místu, kde dívka večeřela spolu se svým otcem Dreicharem. Když se zamyslel, byla to jedna z mála dívek, které kdy poznal.

Sedl si a koutkem oka pozoroval, jak jí dlouhé bílé vlasy neustále spadají přes obličej. U jiných by to značilo nedbalost, ale u ní to tvořilo část osobnosti. Nedokázal si ji představit jinak, než s rukou zastrkující si zbloudilý pramen za ucho, odkud se za chvíli stejně uvolní.

Další zakručení narušilo ticho. „Tak vidím, že by sis měl dát, než nás zhltneš pohledem," řekl Dreichar svým hlubokým hlasem a jal se nalévat horkou polévku. Tejn vděčně přijal misku, do kouřící polévky z masa a sem tam nějaké zeleniny se mu ale moc nechtělo.

Stále měl plnou hlavu vzpomínek na dnešní odpoledne. Bezmoc a strach ho opět pohltily do svých spárů a drtily ho na kousky. Nemohl dýchat, srdce se zastavilo...

Třesoucíma se rukama pevněji uchopil dřevěnou misku a přiložil ji k ústům. Lačně se napil horké slané tekutiny a spolu s tím spolkl i několik kusů masa. I přes teplo, které se mu pomalu rozlévalo po těle, ze sebe nedokázal setřást nepříjemný kabát strachu a pochybností.

„Jsi v pořádku, Tejne?" zeptala se s obavou v hlase Amila.

Chvíli na ní tupě zíral než mu došel smysl jejích slov. „Všechno je v pořádku, nemusíš se bát"

Vážně jí musím takhle lhát? Pro její dobro raději mlčel a upřel pohled do plamenů. Dlouho si pohrával s myšlenkou, že hlavní linii opustí a na vlastní pěst se vydá do Lestielu. Otázkou ovšem zůstávalo, jestli by jeho hrdinská výprava přinesla nějaké ovoce.

Zabít císaře byla jedna věc, avšak zajistit moc v císařství aby padla do rukou jeho lidem byla věc druhá. Dříve by nepovažoval za problém vyvraždit celé město jen kvůli blahobytu seveřanů, teď se mu ale ta představa příčila a naháněla husí kůži. To jsem za ten měsíc tak změkl? Možná, ale vadilo mu to vůbec? Při představě masakru se mu zvedal žaludek.

Podvědomě vnímal, jak na něj Dreichar mluví. Slova k němu doléhala z dálky. Nevinné cinkání kotlíků se změnilo v třeskot mečů a nářek raněných. Už nebyl uprostřed tábora krajanů, už ne.

Plameny všude kolem hladově požíraly město, zatímco on jen bez hnutí stál a přihlížel zkáze. Marně se snažil nahmatat lahvičky u opasku naplněné krví, místo toho tam našel jen meč. Když ho neobratně vytáhl a řízl se do ruky, mohl jen sledovat, jak z něj pomalu vyprchává život skrze ránu, kterou si sám způsobil. Jeho schopnosti byly pryč.

Začal křičet, ale z postranní uličky vyběhl muž obklopený rudým oblakem. Tejn poznal svou tvář. Jak vztekle napřahuje ruce, jak se z oblaku oddělily dvě střely neomylně mířící na jeho srdce...

Probral se právě včas, aby nenarazil do stromu. Ze zápěstí mu pomalu odkapávala krev.

Cítil se malátně a na čele se mu perlil studený pot. Okamžitě silou mysli zastavil krvácení a děkoval bohům, že schopnosti stále má. Přesto byl velmi znepokojen.

Světla ohňů se ztrácela v lesním porostu a vypadala pouze jako drobné tečky. Musel urazit poměrně dlouhou cestu, aby dorazil až sem. Co se mi to sakra děje?

Nervózně se rozhlížel kolem. Jestli ho popadl záchvat, možná ho někdo sledoval až sem. Problém byl v tom, že Tejn záchvaty nikdy netrpěl. Nevěděl, jak se proti nim bránit a už vůbec ne jak jim předcházet.

Pohled mu padl na temnou hromadu nedaleko od něj. Světlo měsíce Théry pronikalo korunami stromů jen slabě, proto si nejdříve nevšiml černé skvrny, která se pomalu rozšiřovala.

Ticho narušilo zachrčení a silueta se pohnula. Tejnovi až teď došlo, co před ním leží na tvrdé lesní půdě. Mohutné mužské tělo, Dreicharovo tělo.

Přísahal by, že v té chvíli se mu srdce zastavilo. Z rány na předloktí znovu začala odkapávat krev, jak ztratil i poslední kousky soustředění. Nevěřícně pozoroval teď už nehybnou lidskou schránku, jejíž duše je na cestě k bohům.

Přemohl se a z posledních sil se donutil raději zkontrolovat životní funkce, bezvýsledně. Na jeho hrudi si všiml dvou děr, které mizely v hlubinách hrudního koše.

Celý se roztřásl, když mu došlo, co se tu odehrálo. Zabil přítele a ani si toho nevšiml. Co je za člověka? Vždy byl na svůj dar hrdý, ale teď by byl nejradši, aby ho nikdy nezískal. Nesnášel se za to, že vůbec existuje. Nezaslouží si mít přátele, rodinu ani domov.

Zpovzdálí k němu doléhaly volající hlasy. Se slzami v očích vzhlédl a všiml si přibližujících se pochodní. Měl jen chvíli na to, aby se rozhodl, co udělá.

Mozek mu našeptával nejspíše nejlepší řešení. Vzdát se a doufat, že to ostatní pochopí. Jak by ale mohli pochopit, že zabil Dreichara omylem? Místo toho v něm zvítězily hluboko zaryté pudy.

Naplněn adrenalinem a strachem se bleskově zvedl a plnou rychlostí vyrazil pryč do hluboké temnoty. Za běhu si otíral oči a snažil se o jediné. Zmizet co nejdále a někam se schovat.