Za svitu rudých hvězd

Prolog

Hlavní město Lestiel bylo zahaleno do přízračné rudé záře. Ulicemi, jindy tak plnými života, se teď proháněl pouze šeptající vánek. Řeka Valresse vypadala jako dlouhý krvavý šrám v krajině.

Aesteor stál uprostřed toho všeho, přímo před císařským palácem. Byl jediný, kdo se odvážil vyjít ven za světla Padlé hvězdy. Boty mu tiše klapaly o dlažbu, jak pomalu přecházel jako šelma lapená v kleci. Nikdy nedokázal chvíli setrvat na místě, zvláště ne v tak nepraktické podobě, jako byla ta lidská. Byl zvyklý vnímat tisíce vjemů najednou, oproti tomu se zdálo pět smyslů poněkud... nudných.

Vystavil tvář červenému světlu. Musel přivřít oči, aby se mohl dívat do rudého kotouče. Další nedokonalost tohoto těla. Zvláštní, že toto světlo nehřálo stejně jako sluneční. Ze zvědavosti prohledal oblohu, až našel světlý bod skrývající se za mlžným oparem. Pravé slunce nemělo šanci odolávat tomu novému. Bohužel, zítra Padlá hvězda opět zmizí na tisíce let.

Se svou dokonalou pamětí si vybavoval všechny její návraty a nevzpomínal si, že by se někdy stalo něco zvláštního či zajímavého. Lidé se stále schovávali ve svých příbytcích. Nikdo nedokázal obdivovat jeho mistrovské dílo.

Z myšlenek ho vytrhl rychlý dusot nohou. Stále se k němu přibližoval a brzy uslyšel i hlasité funění. Něco ho velkou silou praštilo do zátylku. Byl si jistý, že normálnímu člověku by tenhle úder zlomil vaz. Jenže on nebyl obyčejný člověk.

Když se otočil k útočníkovi, pobavil ho mužův vyděšený pohled. Bylo vidět jak se mu třesou ruce a na holé hlavě leskne pot. Zřejmě si myslel, že ho omráčí nebo zabije a vezme si jeho peníze. Žádní světci, žádný trest. Jenže se trochu spletl v tom, na koho zaútočil.

Při dalším útoku Aesteor chytil jednou rukou zlodějovu tyč a tou druhou ho praštil do prsou takovou silou, že muž odletěl až k plotu císařského paláce. Ozvalo se nepříjemné křupnutí.

Náměstí se opět pohroužilo do ticha. Přistoupil k nehybnému tělu. Hrudník se stále trhaně zvedal, ale zvětšující se černá skvrna na mužově košili naznačovala, že nepřežije moc dlouho.

Smrt. Jedna z mála věcí, které nedokázal ovlivnit ani on. Viděl umírat zvířata, hynout květiny, dokonce i skály se podrobovaly času a pomalu se měnily v prach. Kdysi si naivně myslel, že člověk tento nekonečný koloběh změní. Nezměnil. Ani dar rozumu neposkytuje schopnosti bohů.

Zamyšleně pohlédl na teď už nehybné tělo. Ale kdyby bůh dal schopnosti lidem...

S novým vzrušením zaklonil hlavu, aby viděl Padlou hvězdu. Líbilo se mu jméno, kterým staré národy pojmenovaly tento úkaz. Ve skutečnosti ale šlo o něco mnohem bližšího. Veškerá jeho moc se vznášela tam v nebesích a čekala, až si ji vezme zase k sobě. Síla, jež dokázala ničit i budovat světy. Stačila by jen kapka, aby stvořil nový živočišný druh. Nebo nového boha.

Odhodil plášť a odhalil znetvořené tělo pod ním. Z rány na hlavě mu sice nevytékala krev, ale krk zlomený v podivném úhlu sám o sobě naháněl strach. Těšil se, až si bude moct konečně zhojit rány.

Vztáhl nezraněnou ruku k obloze. Sám pro sebe si začal mumlat slova ve starém zapomenutém jazyce. Nutně je nepotřeboval, avšak kolísavý tón ho pomalu uváděl do transu. Cítil pulzování té nekonečné síly, její našeptávání, prosby i výhrůžky. Jako vždy, ani tentokrát nepovolil.

Rudé světlo začalo pomalu ochabovat, až nakonec zmizelo úplně. Svět se vrátil do svých přirozených barev. K zemi se pomalu snášely načervenalé vločky, poslední připomínka Padlé hvězdy. Většina z nich zamířila ke svému právoplatnému majiteli, ale několik jich odvál vítr, až se ztratily v jasném denním světle.

Aesteor se pousmál. Těšil se na vzrušení, které již tak dlouho nezažil. Dobrodružství, intriky, zábava, to všechno pro něj symbolizovalo těch několik málo kousků moci. Tehdy si neuvědomil, jaké hrozné chyby se dopustil.