Za svitu rudých hvězd

VII.

Natim nervózně bubnoval prsty o desku stolu. V celé místnosti byl sám, společnost mu tvořily pouze zdobený nábytek a velké vitrážové okno. Prostorem se líně převaloval horký vzduch navíc obtěžkaný jemu neznámými vůněmi.

Potil se a s ubíhajícím časem v něm vzrůstalo napětí. Kyela ho zde zanechala se slovy, že tu má počkat na další instrukce. Neměl rád čekání a už vůbec ne na tak nepříjemném místě.

Na jeho vkus to zde bylo až moc dobře zabezpečené. Podle kroků za dveřmi rozeznal nejméně čtyři vojáky. Nábytek působil moc bytelně na to, aby v případě nouze posloužila ulomená noha a okno nepřicházelo v úvahu už vůbec. Před chvílí se ujistil, že by ho čekal nejméně dvacetimetrový pád na tvrdou dlažbu.

Trochu nadskočil při každém zavrzání dveří, které nebyly úplně dovřené. Díky bohům, jinak by se nejspíše do hodiny v tom horku zalkl. Kromě čerstvého vzduchu sem ale doléhalo ještě něco. Téměř neznatelná melodie se šířila palácem jako omamný kouř.

Tuhle píseň znal Natim až příliš dobře. Nebýt jedné sloky, jednalo by se jen o hloupou zamilovanou serenádu. Problémem byla ale právě ta jedna sloka.

Až Padlá hvězda slzy své uroní,

Pán zla a temnot se v hlubinách probudí.

Jen jeden chlapec, co stromům rozumí,

Zabije pána zla v mlhavém údolí.

Tóny písně pomalu doznívaly a spolu s tím i Natimova trpělivost. Věděl, že by ve své situaci měl klidně sedět a čekat, ale stupňující se horko mu zatemnilo mysl. Rychlým pohybem se zvedl ze židle a zamířil ke dveřím, když se v tu chvíli pomalu otevřely.

Do místnosti vešel elegantně oblečený muž a nesl karafu s vínem. Dveře za sebou zase rychle zavřel, tentokrát pořádně, a tím přerušil jakýkoliv přívod čerstvého vzduchu. Nevšímal si Natima nakročeného ke dveřím a s jistotou se usadil ke stolu.

Po chvíli mlčení pravil neznámý medovým hlasem: „Tak se přece usaď, Natime, nemám na tebe celý den."

Natim sebou trhl. Oslovení toho muže a jistota, se kterou ho pronesl, mohlo znamenat pouze jediné. Císař právě sedí před ním a nalévá mu pohár vína.

Nevěděl, jak se v takové chvíli zachovat. Ve svých hedvábných šatech vypadal muž neškodně, ale zdání mohlo klamat. Bylo by nebezpečné ho provokovat, ale podlézavosti nebyl Natim schopný. Balancoval na úzkém laně, kdy pád znamená smrt.

Nejistě se posadil naproti klidně vyhlížejícímu císaři. Třesoucí se ruce raději zasunul hluboko do kapes, aby nebylo vidět, jak moc je nervózní. Nevěděl, kde začít. Může ho oslovit jako první nebo má počkat? Co všechno si vlastně může dovolit, aniž by si vysloužil jednosměrnou jízdenku do konečenství?

Císař si zřejmě všiml Natimovy nervozity a promluvil.

„Etiketu protentokrát necháme stranou, co říkáš?" krátce pohlédl do jeho nehybné tváře a pokračoval, „a dlouhé úvody také. Potřebuji se tě zeptat na několik otázek. Je jen v tvých rukou, za jak dlouho opustíš tuto místnost a v jakém stavu."

Polil ho ledový pot. Krátce přikývl, ale z vyschlého hrdla nedokázal vyloudit ani hlásku. Vína před sebou si záměrně nevšímal, aby ho nepřemohla žízeň. Pro tuhle chvíli potřeboval zůstat tak střízlivý, jak to jen šlo.

„Dobrá tedy, takže pro začátek. Mohu ti věřit?"

Ta otázka Natima zastihla nepřipraveného. Celou cestu si připravoval argumenty, ale tohle mu sebralo vítr z plachet. Nakonec ze sebe vysoukal první věc, co ho napadla.

„Pokud neublížíte mým přátelům, tak ano," řekl a pohled zavrtal do desky stolu. Co ho to jen napadlo? Mluví s otrokářem, který je má všechny v hrsti a on hned prozradí svou největší slabinu? Nejraději by si na místě nafackoval za takovou hloupost.

„Takže teď se tě mohu konečně zeptat, Natime. Jsi ochotný vést boje proti seveřanům? Hodil by se mi jeden schopný velitel a myslím, že ty máš dostatečné předpoklady."

„Nevím, jak to myslíte. Vždyť nemám žádné zkušenosti s vedením vojáků a v životě jsem nikoho nezabil."

Císař se pousmál. „Tak je možná čas to napravit."

Natim stále nechápavě vrtěl hlavou. Muž se k němu rezignovaně naklonil a tichým, avšak výhružným hlasem pronesl: „Ty to stále nechápeš, že ne? Celá tvá existence směřovala k tomu, abys zastavil právě ty skarilské bestie ze severu."

Šílený lesk v jeho očích vypadal znepokojivě. Natim hlasitě vydechl a uvolnil tak napětí skrývající se v zaťatých svalech. Po zádech mu jedna za druhou stékaly kapičky potu a vlhčily spodní lem košile. Mysl měl zakalenou horkem a ještě něčím dalším. Temný stín hltal jeho myšlenky plnými doušky a odmítal tam pustit i Natimovo vědomí. Existence. Skarilové. Bestie...

Oči se mu protočily a sotva si všiml, že už nesedí na židli. Kamenná podlaha byla tak příjemně chladná. Z dálky k němu doléhal mužský hlas.

Z posledních sil se snažil vykonat jakýkoliv pohyb, ale bylo to nemožné. Proč bych se měl vůbec hýbat? Zůstanu tady u toho chladného moře a už nikdy neodejdu.