Za svitu rudých hvězd

III.

„Jestli se pohneš, zabiju tě," šeptal mu do ucha známý ženský hlas.

Natim doufal, že ho už nikdy neuslyší. Kyela měla být v táboře, tak proč mu teď drží u krku nůž? Stále v něm vřela bolest, ale zdálo se, že pomalu ustupuje. Do končetin se mu vracel cit. Nohu měl zkroucenou pod sebou a začínalo v ní silně mravenčit.

„Postav se."

Snažil se odpovědět, ale nepodařilo se mu vyloudit žádný zvuk. Hrdlo měl úplně vyschlé. Zrak se mu pomalu vracel, zamlžené obrysy dostávaly přesné tvary.

Napočítal kolem sebe pět bojovníků. Měli na sobě stejnokroje císařské gardy – bílé kalhoty, modrý kabátec, vysoké boty a u pasu meč. Nezdálo se, že by se cítili nějak zvlášť ohroženi, protože ani jeden z nich svou zbraň nevytáhl z pochvy.

Nečekal, že by ho takovým způsobem podcenili. Když plnil rozkaz a vstával, nenápadně vytáhl nůž, který nosil celou dobu v kapse. Rychle ho schoval v dlani. Nikdo si ničeho nevšiml a tak to mělo být.

Zastával názor, že mít u sebe zbraň je nutnost. Musel trénovat se všemi druhy zbraní, aby v případě nouze mohl použít vše, co by bylo po ruce. Jemu se nejvíc zalíbily nože. Drobné, ale smrtící. Ještě nikdy nikoho nezabil, ale způsobit někomu zranění, to bylo jeho denním chlebem. Záměrně nemířil na krk ani hruď, místo toho bodal do rukou a nohou. Většinou to splnilo jeho záměr.

Bohužel teď nestál proti obyčejnému člověku. Kyela byla cvičená snad ještě tvrději než on. Navíc její schopnosti byly, narozdíl od Natimových, velmi užitečné v boji. Stačilo, aby se ho letmo dotkla, a okamžitě by mohl zapomenout dýchat.

Připravoval se, že ji bodne do stehna, ale ještě než stačil vůbec pohnout prsty se mu u ucha ozvalo: „Odhoď ten nůž a všechny ostatní zbraně."

Teď už věděl zcela jistě, že mu četla myšlenky. Naštvaně odhodil nůž, pak si ještě vyhrnul nohavici a z pouzdra na noze vytáhl další.

„Řekla jsem všechny zbraně," pronesla důrazněji, než by bylo nutné.

Osobně by šipky, které skrýval v tajné kapse v opasku, ani nepovažoval za plnohodnotné zbraně. Ostří Kyelina nože mu ale stálo tlačilo na krk, takže si nemohl moc vybírat. Aby to urychlil, odhodil celý opasek co nejdál.

Tlak nože povolil až nakonec úplně zmizel. Konečně se mu dýchalo trochu volněji. Čekal na pouta, která by mu zabránila v útěku, avšak nic nepřicházelo. Trochu tázavě se podíval na Kyelu. Jejich oči se nečekaně střetly. Na chvíli v těch bezedných modrých očích zahlédl přátelství, to však brzy vystřídal nezájem. Uhnula pohledem a obrátila se k němu zády.

„Tady se dnes utáboříme. Rozbijte tábor a odpočiňte si, zítra nás čeká dlouhá cesta," pronesla velitelským tónem. Natima si dál nevšímala a sebrala zbraně, kterých se on musel vzdát. Stejně si je brzy vezme zpět.

Až teď si všiml, že slunce se klaní k obzoru. Stíny se prodlužovaly nepříjemně rychlým tempem. Byl nejvyšší čas chystat se na noc. V lesním příšeří se stmívalo brzy.

Zdálo se, že nikdo mu nevěnoval přílišnou pozornost. Vojáci připravovali stany i ohniště a jen několikrát zachytil jejich zvědavé pohledy. Až teď si všiml, jak jsou vlastně mladí. Museli být mladší než on, takže nějakých patnáct nebo šestnáct let. Do uniforem by měli ještě několik let růst a jen pár z nich se honosilo řídkým strništěm.

Natim si všiml, jak jeden z nich mluví s Kyelou. Zřejmě se snažil mluvit potichu, ale přesto bylo zřetelné každé slovo.

„Promiňte, velitelko, nechci být nijak drzý...ale neměl by být ten muž pod dohledem? Měl u sebe zbraně a..."