Za svitu rudých hvězd

V.

Polední slunce se zprudka opíralo do skal. Vítr se utišil a dal vyniknout hlasitému a ubíjejícímu cvrkotu, který naplňoval vzduch. Jejich karavana byla snad jedinou tak odvážnou, aby se vydala přes tuteriské skály. Bylo to nebezpečné místo plné jedovatých hadů a zrádných puklin. Natimovi stále vrtalo hlavou, proč se vydali zrovna tudy. Existovala rychlejší i příjemnější cesta do výcvikového tábora. Stačilo , aby se drželi řeky Tuter a do tří dnů by dorazili na místo.

Setřel si z čela pot a soustředil se na kamenitou stezku před sebou. Byla akorát tak úzká, aby mohli všichni jet na amirech v jednom dlouhém zástupu. První Seant, ten nesmělý hoch, kterého Natim znal z prvního večera, poté on sám a za ním Kyela a ostatní.

Měli za sebou už tři dny vyčerpávajícího putování. Vstávali před úsvitem a chodili spát po západu slunce. Pro Natima nebyl tento režim nijak náročný, ale zdálo se, že mladí vojáci příliš nezvládají držet krok.

Nechápal, proč se obtěžovat s takovou zátěží navíc. Sama Kyela mu řekla, že jsou na obtíž. Působili na něj, jako by prošli jen základním výcvikem. Dokázali rozdělat oheň a postavit stany, to ano, ale jejich znalosti silně pokulhávaly za těmi jeho.

Stezka nabrala nepříjemně strmé stoupání. Soutěskou, kterou právě projížděli, se začalo ozývat amiří řehtání. Zvířata odmítala i přes opakované vybízení pokračovat.

Natim pružně seskočil z amira a došel ke Kyele. Ta také sesedala.

„Budeme muset jít pěšky a amiry vést, dál už to nezvládnou," řekla poněkud unaveně.

Natim se všiml, že má pod očima temné kruhy a pohybuje se pomaleji než obvykle. Zřejmě mu nedůvěřovala tak moc, jak si myslel. Musela ho hlídat celou tu dobu a to si vyžádalo své následky.

Všichni se spěšně seřadili a pokračovali dál v cestě. Jakmile opustili chladivý stín soutěsky, udeřilo je do očí prudké světlo. Neúnavně stoupali do kopce, i když jim pod nohama podkluzoval štěrk.

Necítil se přímo vyčerpaně, ale mysl měl z horka otupělou a pomalou. Mechanicky šlapal dál a soustředil se jen na vrcholek tohoto unavujícího výstupu. Za ním se už hodnou chvíli ozývalo lapání po dechu. Jak se mohli tihle lidé dostat do armády skutečně nechápal. Nemohli se rovnat ani řadovým vojákům císařství, tak proč plýtvat zdroji?

Jedinou věcí, která ho stále držela od myšlenek útěku byla Kyela. Neustále ho skepticky pozorovala. Atmosféra mezi nimi opět klesla k bodu mrazu, přitom ani nevěděl proč. Možná, že její emoční výlev byl jen výsledkem nátlaku a stresu. Nedokázal si to vysvětlit.

Někde za ním se ozval výkřik následovaný zvukem padajících kamenů. Jednomu z karavany podklouzla noha a on tak sjel o několik desítek metrů dolů. Rychle se opět sebral a zařadil se zpět, ale vypadal značně otřesený.

Natim si jen povzdechl a po krátké pauze pokračoval dál. Cesta k vrcholku se zdála nekonečná. Slunce již překročilo zenit a započalo putování k západu. Neustálý skřípot štěrku pod kopyty amirů i podrážkami bot ho pomalu doháněl k šílenství. Nikdy neměl v lásce opakující se činnosti.

Po několika hodinách konečně dospěli k vrcholku. Musel to být nejvyšší bod jejich cesty, protože odtud bylo vidět daleko do kraje. Řeka Valresse odtud vypadala jako drobný potůček a třpytící se vody Rudého moře se skrývaly za oponou mlžného oparu. A tam v dálce se blýskalo ještě něco. Zlatá kopule Chrámu Nejvyššího patrona hlásala do kraje svou velkolepost.

Natima osvítilo poznání. Nikdy neměli dojet do výcvikového tábora. Jejich cílem byl Lestiel, který teď ležel před nimi. Hlavní město říše a sídlo císaře.

Neměl pochyby o tom, že se s ním v blízké době setká. Mrazilo ho, až uvidí člověka, který je jeho pravým pánem. Právě od něho pochází tetování. Stačilo, aby se špatně vyspal a mohl by jedinou myšlenkou zabít všechny Obdarované. Vlastně, on už to několikrát udělal.

Natim měl ještě v živé paměti, když poprvé v osmi letech viděl někoho zemřít.

Bylo zimní ráno a zrovna měl po ranním tréninku. Dozorci je všechny nahnali na nádvoří, kde bylo postaveno provizorní pódium. Posadili se na připravené židle a netrpělivě čekali, co přijde. Po chvíli z postranních dveří vyvedli zubožené dítě.

Bylo stejně staré jako oni. Pleť mělo špinavou a na mnoha místech z drobných ranek vytékala krev. Přes hlavu mělo navlečený pytel a jako jediný kus oblečení sloužila bederní rouška. Nádvořím se rozléhal pláč zastřený hrubou pytlovinou.

Než jim pořádně došlo, o co jde, dozorci hrubě zvedli dítě na pódium a strhli mu pytel z hlavy. Natim o krůček ustoupil, protože nemohl věřit svým očím. Před ním stál živý skaril. Vlasy měl bílé a jeho vybledlé oči vyděšeně těkaly po všech přítomných.

Nikdy předtím ho nenapadlo, že skarilové vypadají tak lidsky. Pohádky, které v té době Natimovi byly jediným zdrojem informací z okolního světa, je líčily jako stvůry s rudýma očima a dlouhými drápy, trest Nejvyššího patrona za hříchy jejich předků.

Dítě něco volalo, ale podivný, pokroucený přízvuk mu nedovoloval pochopit smysl slov.

Už si nevzpomínal, co přesně dozorce řekl, než se vykonal rozsudek. Ihned po tom se nádvořím rozlehl hrozný křik umírajícího. Dítě se svíjelo po hrubých prknech pódia.

Natim si přikrýval uši, ale dlaně mu z nich rychle odtrhly něčí ruce. Vzpíral se a snažil se vykroutit z železného sevření. Probudila se v něm nepopsatelná touha pomoci trpícímu. 

Když se začal zvedat, chůva jím mrskla zpět a zasyčela do ucha:„Jestli nechceš skončit jako on, tak se jen dívej a seď."

Neopovážil se vzepřít statné ženě. Stále mu cukaly svaly, ale nakonec se donutil ke klidu. Když po chvíli křik ustal, všichni si úlevně oddechli. Bezvládné tělíčko leželo na chladné dlažbě,kam se během záchvatu skutálelo. Hrudník se trhaně zvedal, což mohlo znamenat pouze jediné. Utrpení ani zdaleka neskončilo.

Natim nechápal, co ho tehdy udrželo příčetného. Osmkrát musel snášet tlak svého svědomí, osmkrát se jen díval a modlil se, aby to skončilo. Nenáviděl se za to. Bílé jizvy na předloktích toho byly důkazem. Bohužel měl císař až moc dobré léčitele.

Ale tuhle éru svého života měl za sebou. Drobná porušení pravidel se pro něj stala denním chlebem až později. Něco mu ale říkalo, že útěk z tábora se bude řadit spíše do těch závažných přečinů. Představa nedotknutelnosti se pomalu rozplývala a s tím i Natimova šance na přežití.