V jiném světě

Schopnost

,,Diego nech toho. To stačí!" vykřikla jsem a všude kolem mě praskly lampy. Já spadla k zemi a omdlela.
___________________________________________

Pětka

I přes všechnu bolest jsem vstal ze země a běžel k Emě. Byla studená jako led. Snažil jsem se jí dostat do akademie a hlavně do tepla. Vzal jsem jí do náruče a odnesl dovnitř. Položil jsem jí na postel a přikryl jí. Šel jsem dolů jí udělat čaj, aby ho vypila až se vzbudí. Emě jsem udělal čaj a sobě kávu. Jak jinak. Přemístil jsem se do pokoje a položil hrnek s čajem na noční stolek vedle postele, kde ležela Ema. Já si sedl do křesla a pozoroval ji. U toho jsem si vypil můj hrnek s kávou.

~Timeskip~
(Omlouvám se, ale nevím, co bych tam jinak měla napsat)

Už uběhly čtyři dny. Ema se pořád neprobouzela. Začínal jsem mít o ní strach. Každý den jsem seděl vedle ní v křesle a sledoval jí. Čaj, který jsem jí tam před čtyřmi dny dal, už byl studený, takže by jí asi moc nezahřál. Můj pokoj se mezitím naplnil hrnkama od kafe, které byly už dávno vypité. (Já při online výuce za týden be like😂) Zbytek rodiny mě a Emu chodili kontrolovat. Pořád se nic nedělo. Několikrát jsem usnul, ale pořád jsem jí držel za ruku. Palcem jsem jí hladil hřbet ruky. Jednoho dne se mi jemně otřela naopak ona svým palcem o mou ruku. Rychle jsem zvedl hlavu a viděl, jak se na mě dívají dvě krásné zelenohnědé oči. Pohladil jsem jí po tváři a začali mi slzet oči. ,,Co se stalo?" zeptala se mě svým krásným hlasem, který jsem tak dlouho neslyšel a chyběl mi. ,,No....Diego to trochu přehnal a ty jsi se naštvala.....a-a....a praskly nám všechny lampy. Prostě si všichni myslíme, že ty schopnosti máš, ale nevíme jaké a nevíme ani jak silné. Myslím, že tím, že jsi sem přišla se ti ta schopnost nějakým způsobem objevila, protože jedna polovička tebe je odsud, ale ta druhá se s tím neumí vyrovnat, protože je z tamtoho světa, který znáš. Takže ti ta schopnost asi poprvé nepůjde ovládat a pokaždé se možná takhle zhroutíš. Proto tě Jednatelka chce. Jsi silnější než všichni ostatní dohromady. Musíš se to naučit ovládat, když se to nenaučíš nevím, co by mohlo nastat."
,,Do prdele" řekla jenom na můj dlouhý monolog. ,,Neboj to zvládneme" řekl jsem a chytl jí za ruku. ,, Společně" dodal jsem ještě a vlezl si k ní do postele. Schoulila se ke mně do klubíčka a oddychovala. Chytl jsem jí kolem pasu a opřel si hlavu o tu její. Jsem jediný, který si myslí, že až moc ležíme? A v objetí? No což, nikomu to nevadí tak proč ne. Po nějaké té chvíli jsem usnul.

Ema

Pětka po nějaké době usnul a já chtěla jít dolů za ostatníma. Zvedla jsem se z postele, ale brutálně se mi zatočila hlava. Nemohla jsem dýchat a tak jsem se přidržela zdi. Nějak jsem se neudržela. Nakonec jsem už malém spadla, ale Pětka mě včas chytil za ruce. ,, Díky" řekla jsem a snažila se znovu postavit. Zase marně. Skončila jsem na zemi na Pětkovi.
,, Promiň" řekla jsem a Pětka se jenom usmál. Vstal ze země, kde se před chvílí ještě válel a nabídl mi ruku. Tu jsem s radostným úsměvem přijala a zvedla se. To byl špatný nápad. Opět se mi zamotaly nohy a Pětka mě znova přidržel. ,, Ukaž" řekl po dalších nepovedených pokusech. Chytl mě za ruku a za pas. Podepřel mě a já se tak nějak udržela na nohách. Šli jsme pomalu dolů, kde celá rodinka seděla u stolu a popíjela kafe. Teda až na Klause. Ten měl určitě zase nějakou dobrou sračku, co si namíchal z alkoholu. Všichni se ihned přemístili ke mně a začali mě objímat. Dokonce i Luther. ,,Jsme rádi, že jsi v pořádku Emo." ,, Nevím, co by dělal Pětka kdyby se ti něco stalo" ozvalo se z jedné strany ,,my všichni" dodal někdo z druhé strany. Mezitím jsem si nějak zase zvykla na chození. Jak jsme se všichni uvítali sedla jsem na Pětkův klín. On jenom obmotal ruku kolem mého pasu a já si opřela hlavu o tu jeho. ,,Jste spolu tak sladcí" řekl, po nějaké době ticha, Klaus. ,, Díky Klausi" odvětila jsem s Pětkou naráz. Otočila jsem na něho hlavu a zadívala se do jeho očí. Darovala jsem mu jemný polibek a ostatní hned zkřivili obličeje nechutností. ,,Ale notak lidí...my jsme tu taky." ,,No právě tak buďte rádi, že děláme jenom tohle" odsekla jsem s úšklebkem na tváři. Ke mně se přidal Pětka, ale ten po chvilce vybuchl smíchy. Chvíli jsme tam tak seděli a povídali si. Najednou jsem vstala a řekla: ,,fajn, jdeme něco udělat s těmi schopnostmi." Všichni se na mě dívali vražedně a zároveň zmateně. ,,No šup zvedejte se. Já se to sama nenaučím" jakmile jsem to dořekla vstal od stolu Pětka a šel se mnou ven. Položil plechovku na lavičku, na které jsem sedávala. ,,Zkus se soustředit jenom na tu plechovku" když to dořekla upřela jsem svůj pohled na plechovku od nějaké tekutiny. Vnímala jsem jenom tu plechovku. Plechovka se pomalu začala drtit a mačkat. Nakonec už z ní zbyl jenom prach. ,,Hm působivé" ozval se Pětka, na kterého jsem úplně zapomněla, že tady se mnou je. Vzal druhou plechovku a dal ji na místo, kde před chvílí stála předešlá plechovka. Soustředila jsem se opět na plechovku, která začala konat čin, jako ta předchozí. Jakobych u toho nemohla dýchat. Motala se mi hlava. Podlomily se mi nohy  a já spadla přímo do náruče od Pětky.
,,Emo.....dýchej. Nádech a výdech." Pořád jsem se ho pevně držela a snažila se zhluboka dýchat. Nakonec jsem se celkem uklidnila. ,, Takže, co že je moje schopnost" řekla jsem, až jsem zase v klidu dýchala a stála na svých nohách.
,,No to přesně nevím, ale zvládla jsi to. Máš silnější schopnost, než já, než Diego a všichni ostatní." ,,Jo ohýbat plechovky" tomuhle vtipu, co jsem vypustila z úst jsme se oba zasmáli a já s radostí, že jsem to zvládla objala Pětku. Objetí mi oplatil. Chvíli jsme tam jen tak stáli. Dal mi neposedný pramínek vlasů za ucho a poté procítěný polibek na čelo. ,, Pojď jdeme domů" prolomil ticho po chvilce Pětka a vedl mě domů s rukou položenou na mých zádech.

Tak je tady další kapitola ❤️. Tak jak jsem slíbila. Zkusím dneska vydat ještě jednu, ale moc s tím nepočítejte. Mám dneska plný program. Užijte si sobotu. Snad se vám líbí. Díky, že tenhle příběh čtěte.
Ilya❤️♥️