I kill you, Niall

5. Část - Vzpomínky

17. 6. 1540

Dnes slavím své osmnácté narozeniny. Jsme v našem velkém a honosném sídle s lidmi, které ani neznám. Celý sál je ozdobený do rudo - zlaté a mé šaty jsou bílé jako sníh. Na nohou mám boty, které tlačí a nejraději bych si je hned vyzula, ale to se přece nesluší na dceru londýnského starosty. No někdy to má své výhody ale někdy zase nevýhody. Co se dá dělat. Zrovna stojím u velkého švédského stolu, v ruce držím sklenici nějakého předraženého vína a rozhlížím se kolem dokola, jestli někde neuvidím svého milovaného Davida. Všude okolo mě se procházely dámy v drahých róbách a jejich manželé v také jistě velmi drahých oblecích. Nikdy jsem takové ty honosné oslavy nechtěla, ale copak se mě někdo zeptal? Ne. Nadechla jsem se, ale kvůli utáhlému korzetu jsem se moc nadechnout nemohla. Povzdychla jsem si a sklonila jsem hlavu. Na stole ležel papírek s mě velmi známým rukopisem. Vzala jsem ho do ruky a přečetla si těch pár slov, co tam bylo napsáno. O půlnoci u našeho rybníčku. Miluji tě! D. Takhle to dělá vždycky. Nechá mi někde malý papírek, jako kdyby tam byl už předem nachystaný ale tam nic nebylo. Jako by měl neviditelný plášť. Už jsem hodně přemýšlela nad tím, jak to dělá, ale na nic logického jsem nepřišla. Usmála jsem se a zvedla zrak k hodinám naproti mně. Půl dvanácté. Otočila jsem se na podpatku a vyběhla jsem ze sálu. Ocitla jsem se u schodů a hned jsem je vybíhala. Byla jsem tak zastíněna myšlenkami na Davida že jsem ty schody brala po dvou ne - li po třech. Vběhla jsem do svého pokoje a hodila jsem přes sebe velké černé kápě. Kapuci jsem si přehodila přes hlavu a utíkala jsem zpátky dolů po schodech a hned jsem si to zamířila ke vchodovým dveřím. Dveřníci se na mě udiveně podívali, ale nic nenamítali a s úsměvem mi otevřeli dveře. Já jsem vyběhla z našeho domu a na ulici jsem se zastavila a pořádně se nadechla. Čistý vzduch. Zvedla jsem hlavu vydala jsem se k našemu rybníčku. Když jsem tam došla nikdo tam nebyl a tak jsem si povzdychla. Třeba se někde zdržel. Chvilku jsem tam jenom tak stála a rozhlížela se okolo sebe, jestli někoho nebo něco neuvidím, protože to bylo docela strašidelné. Ano, jsem paranoidní.

„Ahoj krásko," uslyšela jsem za sebou hlas svého Davida. Hned mi spadl kámen za srdce a já jsem se s úsměvem otočila.

„Ahoj," odpověděla jsem mu na pozdrav a rukou jsem ho pohladila po tváři, ale něco mi nehrálo. Ruku jsem rychle stáhla k tělu a nastavila ji tak aby na ni svítil měsíc. Měla jsem na ruce nějakou tmavou tekutinu, ale nedokázala jsem odhadnout co to je. Vystrašeně jsem se podívala na Davida, ale on tam už nestál. Začala jsem zrychleně dýchat a srdce jsem měla až někde v krku jak jsem byla nervózní. Kde je David? Co to měl na obličeji? Proč chtěl, abych sem přišla? Tak tyhle otázky mi pořád běhaly po mysli a já jsem se rozhlížela okolo sebe jestli ho někde neuvidím ale bylo to marné. V té tmě jsem viděla jen siluety stromů a jejich mohutné stíny.

„Davide! Kde jsi?" Zakřičela jsem do ticha a chtěla jsem odpověď na všechny mé otázky.

„Hledala jsi mě drahá?" Otázal se mě někdo za mými zády a já jsem se vyděšeně otočila za tím hlasem. Stál tam David, ale vypadal jinak. Vypadal strašidelně a já jsem se ho bála. Nikdy jsem z něho strach neměla, protože se ke mně choval vždy dobře a chránil mě. Teď jsem byla nadmíru vyděšená a on mě děsil ještě více.

„Davide co se ti to stalo?" Zeptala jsem se ho a slzy si našly cestu ven z mých očí. Nemohla jsem to už více vydržet a začala jsem vzlykat.

„No tak lásko, neplakej" vzal mou tvář do dlaní a palci jemně hladil má líčka, po kterých stékaly hořké slzy.

„Nechci ti ublížit," po těchto slovech jsem to nevydržela a natiskla jsem se k němu. On obmotal jeho silné paže okolo mého malého vzlykajícího tělíčka a do ucha mi šeptal uklidňující slova. Přesně tohle jsem teď potřebovala. Silné objetí.