I kill you, Niall

2. Část - Noční procházka

Když jsem stála na pevné zemi před nákupním centrem tak jsem se rozhodla vrátit do mého malého bytu v centru Londýna. Nijak moc jsem se tam už zdržovat nechtěla, protože dneska už jsem měla těch lidí opravdu dost. Odemkla jsem dveře od bytovky a vyběhla jsem schody, ale normální rychlostí kdyby mě náhodou někdo zahlédl. Odemkla jsem můj byt a vyzula jsem si boty a sundala kabát, který jsem pověsila na věšák. Můj byt není nějak extra zařízený. Stejně se na jednom místě vždycky zdržím jen pár let a pak musím odejít jinak si lidé začnou všímat, že nestárnu. Svalila jsem se na sedačku a povzdychla jsem si. Dnešek byl docela namáhavý. Pohodlněji jsem se usadila na pohovce, ale po chvilce jsem usoudila, že nejlepší bude, když si lehnu. Pod hlavu jsem si dala ruku a pomalu ale jistě se mi začínali zavírat oči. Pomalu jsem je zavřela a už jsem nevnímala nic kolem sebe jen můj dech, který se stával klidnějším. Vzbudila jsem se okolo jedenácté večer a první co jsem udělala, že jsem si protřela oči a začala se dezorientovaně rozhlížet okolo sebe. Pomalu jsem se posadila a dostala jsem strašný hlad. Chtělo by to něco k jídlu. Prolétlo mi hlavou a já už jsem stála u dveří a na nohy si obouvala černé kožené boty. Kabát jsem si ledabyle přehodila přes ramena a už jsem sbíhala schody. Vešla jsem do rušných ulic Londýna a do oka mi padl park, ve kterém by mohl být někdo, kdo by mi mohl pomoct od mého hladu. Pomalu jsem se procházela po kamenité cestičce, když jsem za sebou ucítila pohyb a poté ruku na mém předloktí.

„Kampak tak sama?“ Zeptal se mě chlap, který mohl mýt tak čtyřicet a na tváři měl slizký úsměv. Na nic jsem nečekala a přitlačila jsem ho o nejbližší strom a zakousla jsem se mu do krku. Ten chlap chtěl vykřiknout, ale zabránila mu v tom moje ruka na jeho ústech. Pila jsem hltavě a nemohla jsem přestat, ale uslyšela jsem kroky. Nuceně jsem se od něho odtáhla a utekla se skovat za nejbližší keř, abych mohla sledovat, co se bude dít.

Pohled Nialla

Když jsme se úplně vyčerpaní vrátili s rukama domů tak jsem šel hned do sprchy, protože jsem byl úplně zničený a jedině pořádná sprcha mě dokáže nakopnout. Vylezl jsem se sprchy a setřel jsem si z těla zbytky vody. Osušku jsem si omotal okolo pasu a přešel jsem do pokoje. Oblékl jsem si boxerky a šedé tepláky. Z vrchní poličky jsem si vzal obyčejné bílé tričko a přetáhl jsem si ho přes hlavu. Otočil jsem se ke skříni zády a podíval jsem se na postel, ale moc se mi spát nechtělo tak jsem si z opěrky židle vzal mikinu a seběhl schody dolů. Obul jsem si bílé Supry a přes mikinu jsem si ještě přehodil koženou bundu a vyšel jsem před náš dům, který jsem zamkl. Procházel jsem se londýnskými ulicemi a potichu jsem si pobrukoval nějakou písničku, která mě zrovna napadla. Ani nevím, jak ale dostal jsem se na začátek parku, který je docela daleko od našeho domu ale ta co už chtěl jsem se projít tak toho využiju. Pomalu jsem vešel do parku a sledoval jsem své boty které nebyli skoro v té tmě vůbec vidět ale naštěstí tu bylo pár lamp, které vydávali to tlumené oranžové světlo. Pomaličku jsem šel a v tom jsem uslyšel tlumený křik. Zvedl jsem svůj pohled a uviděl jsem dvě postavy. Ta první držela tu druhou a vypadalo to trošku divně. Najednou se na mě ta první otočila a uviděla mě. Sakra! Sakra! Sakra! Opakoval jsem si pořád v hlavě a o krok jsem ucouvl do zadu. Co když je to nějaký masový vrah a viděl, že ho sleduju a teď bude chtít zabít i mě?! V hlavě se mi odehrávali katastrofické scénáře a ani jsem nezaregistroval, že už je tam jen ta druhá osoba, která leží na zemi jako pytel brambor. Na nic jsem nepřemýšlel a rychle jsem se rozběhl, abych dotyčnému pomohl.

„Pane? Pane, jste v pořádku?“ Ptal jsem se ho, když jsem uviděl, že je to pán o něco mladší než můj táta. On se na mě podíval a chytl se za krk. Chtěl se posadit, ale zabránila mu v tom bolest hlavy.

„Seďte v klidu a já zavolám sanitku ano?“ Držel jsem ho za rameno a on jen němě přikývl a zkřivil obličej do bolestné grimasy. Vytáhl jsem telefon z kapsy ale v tom okamžiku jsem stuhla a otočil se protože jsem na sobě cítil něčí pohled, ale ten pán to určitě nebyl.

Pozn. Au.: Tak vítám vás u dalšího dílu a - a nevím, co víc bych sem napsala... :D No, tak doufám že se díl líbil a že se těšíte na další, tak jako já. Pokud budete chtít tak mi můžete do komentářů napsat, kdo si myslíte, že je ten kdo sleduje Nialla, ale já si myslím že je to velmi jednoduché, takže nic. No, já se s vámi loučím! Mějte se krásně skládejte básně a ahoj u dalšího dílu, který snad bude brzo ;) :D Iggy303 Xoxo