I kill you, Niall

6. Část - „Jsem sirotek,"

Otevřela jsem oči a porozhlédla jsem se okolo sebe. Nic se tady nezměnilo. Povzdychla jsem si a z kapsy jsem si vytáhla mobil, abych se podívala kolik je hodin. Půl jedné. Ideální čas vyrazit. Vstala jsem a naposledy jsem se rozhlédla. Usmála jsem se a vydala se tou samou cestou zpátky směrem do centra. Šla jsem pomalu po chodníku a přemýšlela o všem možném. Už jsem byla jen pár desítek metrů od London eye a tak jsem se přestala věnovat svým myšlenkám a pořádně jsem se rozhlédla jestli někde neuvidím blonďatou hlavu.

„Bethy!" Vykřikl někdo, ale já jsem to nevnímala a dál jsem hledala Nialla.

„Beth, copak mě neslyšíš?!" Vykřikl někdo za mými zády a položil mi ruku na rameno. Já jsem se s trhnutím otočila a spatřila jsem za sebou Nialla.

„Ehm... na takovéhle oslovení nejsem zvyklá, takže ne neslyšela jsem tě," protočila jsem oči a založila jsem si ruce na prsou.

„Aha a jak ti říkají tví rodiče nebo kamarádi?" Zeptal se a upřel na mě ty jeho modré oči. Tak tahle otázka zabolela. Já jsem sklopila pohled, protože mě v očích začaly štípat slzy. Už zase.

„Ehm... nijak," odpověděla jsem a raději jsem nezvedala hlavu, protože jsem se nechtěla dívat do těch jeho pomněnkových očí.

„Jak to, že ni-"

„Jsem sirotek," vyhrkla jsem dřív, než jsem to mohla zastavit a tím jsem přerušila Nialla. On se zarazil a zůstal na mě zírat neschopný slova.

„Promiň, to jsem nevěděl. Moc mě to-"

„Můžeme už jít? Nechci se o tom bavit," zase jsem ho přerušila, protože já lítost opravdu nepotřebuji. Opustila jsem svou rodinu a z povzdálí jsem se dívala na to, jak umírá. Nemohla jsem s tím nic dělat ani to jinak zastavit. Jedině že bych je proměnila, ale to jsem nemohla udělat. Nechtěla jsem, aby se z nich stalo to co ze mě. Byla to strašná ztráta, ale za pár desítek let jsem se s tím vyrovnala a teď už si na to ani moc nevzpomínám

„Jasně že můžeme," přikývl roztřeseným hlasem Niall a já jsem konečně vzhlédla a zadívala se do jeho vyděšených očí, ve kterých byla ale také lítost. Lehce jsem se usmála a stoupla jsem si vedle něho. On se jen lehce pousmál a pořád se mi díval do očí. Má tak krásné oči a ten úsměv. Bože co to zase melu?! Nemá krásný oči a už vůbec nemá hezký úsměv. Zavrtěla jsem hlavou nad svými myšlenkami a odvrátila jsem od něho pohled. Chlapi jsou svině! Bez výjimky! I když... Ne! Žádný takový! Přestala jsem se věnovat svým rozjařeným myšlenkám a raději jsem se rozešla vedle Nialla směrem na policejní stanici. Šli jsme vedle sebe mlčky a já jsem přemýšlela jak přerušit to trapné ticho mezi námi, protože už se to opravdu nedalo vydržet.

„A co tvá rodina?" Odvážila jsem se zeptat a on ke mně stočil pohled a usmál se.

„Mám rodiče a staršího bratra, který je ženatý a má syna takže jsem strýc," usmál se a úplně mu zářili oči štěstím. Já jsem se usmála a byla ráda, že je šťastný. Aspoň někdo... Pomyslela jsem si a můj úsměv poklesl, ale nedala jsem na sobě nic znát. Jen jsem sklopila pohled a šla dál.

„A odkud jsi?" Zeptal se a já jsem k němu znovu zvedla pohled.

„Z Londýna," mrkla jsem na něho a znovu jsem se věnovala cestě, po které jsme šli.

„Ale ty nejsi z Londýna že?" Zeptala jsem se ho zase já, protože jsem v jeho hlase slyšela přízvuk.

„Ne já jsem z Irska," odpověděl mi a já jsem přikývla. Došli jsme na policejní stanici a Niall se zarazil stejně jako já.