Academy Of Blood

11. kapitola

   Kabinet trenéra Peterse byl tmavý a vcelku malý, ale podle spokojeného výrazu v upírově tváři mu zcela vyhovoval.
   Seděla jsem na gauči a naproti sobě pozorovala trenéra, který se zamyšleně koukal na obrazovku počítače.
   Nick měl zpoždění už deset minut, ale že by to upíra nějak trápilo se nedá říct.
   Škubla jsem sebou, když se místností rozezněl kávovar.
   ,,Dáte si kávu?" promluvil brunet.
   Jen jsem přikývla a sledovala jeho pohyby. Pravou nohou jsem mávala ve vzduchu a doufala, že se Nick každou chvíli ukáže.
   Rychlé otevření dveří a nadávky byly mým vysvobozením.
   ,,Už Vám jde partner," oznámil mi trenér.
   Mlčela jsem, dokud přede mě nepostavil malý hrneček s kávou, kterou jsem si osladila a přilila do něj trochu mléka.
   Hlasité zaklepání mě utvrdilo, že to byl Nick. Kdo by se taky potuloval po škole hodinu před začátkem první hodiny?
   Brunet se tiše omluvil a sedl si vedle mě.
   Vykulila jsem na něj oči, Nick jen mykl rameny a koukl na trenéra před sebou.
   ,,Máte zpoždění, pane Tate."
   Trenérovo vykání znepokojilo všechny studenty na této škole. Nikdo na to nebyl zvyklý. Tím si pan Peters určoval pomyslné hranice dialogu.
   ,,Omlouvám se, ale zapomněl jsem si přeladit budík," zamumlal brunet.
   ,,Měl byste méně času trávit venku a více tady ve škole."
   Nick se koukal trenérovi do očí, já těkala očima mezi nimi a jejich tichou válkou.
   ,,Proč jste nás potřeboval, trenére?" změnila jsem téma.
   Hadi úlevy, které se plazily po mých a brunetových nohou, mi udělaly úsměv na tváři.
   Upír se na nás oba podíval.
   ,,Musíme si nastavit pravidla, než začneme přidávat další studenty mezi Strážce."
   ,,Opravdu se tak budeme jmenovat?" ujistila jsem se. Upír kývl. Nick protočil očima, vyjádřil jak své, tak mé pocity. Tak obyčejné a divné.
   ,,V pondělí mi donesete pravidla, která chcete, aby lidi dodržovali. Snažte se držet se trochu při zemi, ano? Já už nějaké své pravidla mám. Až budu mít všechny na stole, některé smažu, připíšu a nakonec je dám na jeden papír, podle kterého se budete držet."
   Ošila jsem se. Taková zodpovědnost.
   Aspoň se před sobotu a neděli nebudu nudit.
   ,,Ještě něco ohledně výuky," odmlčel se a podal nám dva odlišné rozvrhy, ,,Strážcům zůstávají stejné hodiny, tedy čtyři za týden. Ostatní studenti mají pouze tři. Myslil jsem si, že by bylo dobré, abyste to věděli."
   Přikývla jsem. Nick se koukal na náš rozvrh, končili jsme stejně jako předchozí týdny, ale hodiny byly přehozené.
   ,,To je fér," zamumlala jsem.
   Trenér vycenil své bílé zuby.
   Věděla jsem, že s ním budeme trávit spoustu času a chtěl být k nám upřímný. V tomto opravdu byl. Kdo ví, jestli ví, proč se takto ředitelka Rosewood rozhodla.
   ,,Co se týká vnějšího vzhledu, jakožto oblečení a podobně, to nechám zcela na vás. Jen ať to jsou pohodlné věci."
   Nick vrátil rozvrhy na stůl, upír mu je vyměnil za tenký sešit s černými deskami.
   Zamračili jsme se na sebe, Nick na nic nečekal a otevřel sešit.
   Na prvních dvou řádcích byla naše jména, pod námi se táhla řada jmen studentů na této škole a ke každému byla připsaná vlastnost. List Strážců.
   ,,V pondělí budete s těmito lidmi nastoupeni v hale."
   S Nickem jsme se na sebe podívali.
   ,,Nějaký problém?"
   ,,Co když nebudou chtít?" položil otázku Nick, která nás oba zajímala.
   Trenér vstal z kožené židle a opřel se o stůl. Na oba z nás se pečlivě a, na můj vkus, dlouze podíval.
   ,,Nemají jinou možnost, než se přidat. Vy dva jste dokonalý příklad. Nikdo se vás neptal a kde teď jste?"
   Semkla jsem rty k sobě, brunet si nahlas povzdechl. Vzala jsem si od něj sešit a položila ho na klín.
   ,,Ještě něco?" Trenér kývl a rozhlédl se kolem nás, jak kdyby v místnosti byl ještě někdo, kdo by nás mohl slyšet.
   ,,Vím, že vám a vašim kamarádům vrtá hlavou, proč takové náhlé změny," střetl se s mýma očima a nepřestal se do nich koukat, ,,být vámi bych se tím moc nezabýval. Jde čistě o vaší bezpečnost, která byla zde i na jiných školách mizerná."

///

   Pročítala jsem si jména a jedla dnešní ne moc dobrý oběd.
   Cameron i Quinn se věnovali svým povinnostem. Aspoň jsem měla čas přemýšlet nad tím, co se právě odehrává.
   Očima jsem znovu četla list budoucích Strážců. Sice jsem až na pár lidí nikoho neznala, ale překvapilo mě, že se tu nepsala Ruby.
   Slyšela jsem za sebou pohyb, sešit zavřela a sledovala Lizze, jak si sedla naproti mě. Celá udýchaná se pustila do jídla.
   ,,Děje se něco?" Prohlédla jsem si blondýnku, která sebou škubla a zmateně se na mě podívala.
   ,,Ne, všechno je v pohodě."
   Vytáhla jsem jedno obočí a nepřestala se koukat do jejích očí. Nepotřebovala jsem použít svou schopnost na to, abych viděla, jak rozrušená a nervózní byla.
   Odložila jsem tedy příbor a naklonila se.
   ,,Povídej nebo to z tebe dostanu bolestivou cestou." Lizzie přestala jíst a poraženě složila obličej do dlaní.
   ,,Moje mamka odjela ve spěchu k vám domů," vysvětlila a znechuceně se podívala na oběd. ,,Fuj, to je hnusný."
   ,,Cože? Proč?" Lizzie pokrčila rameny.
   ,,Netuším, bylo to ale hodně narychlo. Jakože HODNĚ."
   Nelíbilo se mi to. Jak moc špatná situace musela být, když Jack přivolal i svou pomocnici, která je od něj několik kilometrů?

   Po obědě jsem si zalezla do pokoje a snažila se dovolat domů. Pevná linka byla ticho. Derek i Jack mi to hned típli. Lucas, Chris i Tristan mě nechali vyzvánět, dokud jsem neztratila trpělivost.
   Nervózně jsem chodila sem a tam v pokoji a pokaždé se podívala na mobil, co zapípal. Jenže nikdo z nich se neozval a já nemohla jen tak sedět a nic nedělat. Uklidnila jsem se, že jestli jde o něco vážného, dají mi vědět.
   ,,Třeba toho mají jen hodně," zašeptala jsem. Z knihovny jsem čapla knížky o schopnostech a padla do postele.