Protože se bál (hp)

3. kapitola

Vrátil se. Samozřejmě že se vrátil, co by dělal sám ve velkém světě šedých ulic plných lidí, jako je jeho otec? Přikradl se zpátky, vylezl na své oblíbené místo na mohutném dubu a čekal. Měl hlad, ale tentokrát věděl, že to musí vydržet. Jeho otec několikrát vystrčil hlavu ze dveří a rozhlédl se kolem. Snad sledoval, jestli se jeho syn nevrací. Ale nikdy nic neviděl. Málokdo se kouká nahoru, to chlapec věděl.

Buď trpělivý, opakoval si sedě na stromě, ale bylo to stále těžší. Žaludek křičel, však už to byl skoro den, co jedl naposledy, a ani to nebyla zrovna hostina. Do větví se začal opírat studený vítr a vyděšený chlapec se choulil ve svém dlouhém nepadnoucím oblečení. Byl by to ubohý pohled, kdyby se někdo podíval. Ale lidé měli jiné starosti než nešťastné sousedovic děti. Z vedlejších domů občas někdo vyšel ven, ale nikdo se na ulici dlouho nezdržoval. 

Dnes si otec dával opravdu načas. Možná chtěl, aby jeho syn co nejdéle nemohl přijít domů. Možná se z toho krutě radoval. A nebo si možná chtěl prostě jenom déle poležet na starém rozvrzaném gauči.

Když se dveře konečně otevřely, chlapec se nedočkavě nakrčil. Ale ve dveřích nestál jeho otec, ale matka a ustaraně se rozhlížela okolo. Vypadalo to, že má strach.

„Mami?" šeptl chlapec téměř neslyšně.

„Seve?" rozhlédla se žena okolo s prosbou v očích.

„Tady jsem. Zlobíš se?"

„To víš že ne!" vydechla úlevně a usmála se do větví, „Plez dolů!"

Chlapec opatrně kladl hubené končetiny na tlusté větve a snažil se co nejvíce chránit bolavé nohy. Moc se mu to nedařilo a několikrát sykl bolestí.

„Severusi, chlapečku můj!" přiběhla k němu matka, „Víš, jak jsem se o tebe bála? Co by tomu řekl... ale nic, to je jedno, hlavně že jsi v pořádku!"

Chlapec jen sklonil hlavu. Věděl, že se matka bude bát, pokud nepřijde, ale také věděl, že otec by zuřil, kdyby se k domu jen přiblížil.

Matka ho vzala za ruku a vydali se pomalým krokem dál od šedých domů. Tam už se táhly jen průmyslové plochy, staré továrny a další mrtvá místa. Severus tam však chodil radši než směrem k městu. Byl rád, když mohl být chvíli sám – neznal nikoho, kdo by se k němu choval pěkně, kromě jeho matky. S tou to bylo ještě lepší.

Posadili se k jednomu ze stromů a chvíli mlčeli. Pak se matka zhluboka nadechla a pohlédla na svého syna, jako by se mu připravovala něco sdělit.

„Mami?" pobídl ji chlapec.

„Ano, broučku. Víš, já... nevím, jak začít. Ale musím ti něco říct."

Její syn jen mlčel.

„Víš, pamatuješ si, co ti dnes řekl otec? Ono totiž-"

„Mami, otec mi řekl plno věcí a většinu z nich nejde jenom tak zapomenout..." poznamenal chlapec sklíčeně.

„Tak jsem to nemyslela, broučku. Ale řekl, že nejsi jeho syn. Měl pravdu. A já chci, abys to věděl."

Severus se na ni nechápavě podíval. „Nejsem? Ale kdo teda-"

„Na tom nezáleží, chlapče, jen jsem chtěla, abys to věděl, zasloužíš si to."

„Hmmm, tak děkuju, asi... A on to ví?"

„Tobias? Ne, broučku, neví... Tak mu to prosím neříkej," požádala nejistě, jako by už teď litovala, že s tímto témtem vůbec začínala.

Matka na něj ještě jednou pohlédla, pohladila ho po tváři a vytáhla z kapsy kus chleba. „Na, tady máš, kdybys nechtěl jít domů. Mám tě ráda." A s těmi slovy odešla.

Chlapec dál seděl a začal bezmyšlenkovitě zvýkat chléb, který mu matka donesla. Nebyl si jistý, co si má myslet. Není jeho syn? Vlastně za to byl rád. Třeba je jeho otec milý a laskavý pán. Třeba by ho měl rád... 

Vždycky měl strach, že skončí jako otec. Že bude dál žít v té nejzapadlejší uličce, nic se doopravdy nenaučí, nebude mít žádnou cenu. Když mu jeho matka řekla o světě čar a kouzel, získal novou naději, ale zároveň strach. Věděl, že otec kouzla nesnáší. A měl strach, co řekne na to, až mu přijde dopis z Bradavic.

Když byli s matkou chvíli sami, vyprávěla mu o všem, co ho v kouzelnickém světě čeká. Věděl, že je čaroděj, párkrát se mu stalo něco, co o tom vypovídalo. Těšil se do Bradavic, ale měl strach, že ho tam ostatní děti nebudou mít rády, protože je chudý – stejně tak tomu bylo od té doby, co začal chodit do školy. Kvůli svému otci a podivným věcem, které se kolem něj děly, nikdy neměl kamarády. Ti hloupější se mu smáli, ti chytřejší se radši drželi z cesty, ale nikdo s ním nechtěl mít nic společného. 

A tak se, jako tomu bylo tak často, zase bál.