Protože se bál (hp)

10. kapitola

Stařík stál bez hnutí a pozoroval plačící dítě schoulené u jeho dveří. Po chvíli se otočil a vešel zpět do hlubin domu. Severus za to byl rád. Otřel si rukávem slzy a zavřel oči. Bál se, že se muž vrátí a vypakuje ho odtud. Nedivil by se mu, vždyť svým útěkem právě ukázal, že o něj nestojí. Jakkoliv se ale bál, tušil, že u tohoto muže mu bude lépe než v jejich prázdném domě.

Proto sebral všechny své síly, zvedl se a nejistým krokem následoval svého hostitele. Ocitl se v poměrně slušně zařízené kuchyňce, které vévodila velká, bílá a umělecky vyvedená, i když místy obouchaná, kredenc. Krok před ní stál jednoduchý dřevěný stůl, jejž zdobila drobná vázička s napůl uschlým lučním kvítím. V kontrastu s tím, na co byl chlapec zvyklý z domova, si připadal jako na zámku.

Už se chtěl vydat dál, když ho najednou zarazil malý zarámovaný obrázek na okně. Chvíli na něj zaujatě koukal a pomalými kroky k němu došel. Vyobrazoval spokojený pár sedící na gauči. Vysoký, pohledný muž objímal kolem ramen drobnou ženu. Na tom obrázku by nebylo nic tak zvláštního, kdyby ta žena nebyla jeho matka.

Chlapec zůstal zaraženě stát na místě a očima těkal z ženiny tváře na pohledného muže. Mohl by...? Zvedl fotografii do ruky a hledal na ní jakékoliv datum, ale nic nenašel. Žádné věnování, žádný podpis, nic. Otočil ji zpátky a znovu pečlivě zkoumal ženinu tvář. Byla to jeho matka. Možná o šest, sedm let mladší, než jak si ji pamatoval, ale byl si jistý, je je to ona.

V tu chvíli zvědavost zastínila všechen strach a Severus se i s fotkou vydal za staříkem. Nemusel hledat dlouho, narazil na něm už ve vedlejším pokoji. Muž si hověl ve starém křesle a četl noviny. Když mu pohled padl na chlapce a spatřil fotografii v jeho ruce, na chvíli zavřel oči a vypadalo to, že se myslí vrátil daleko v čase, do let, kdy potkával tento pár.

„Takže sis všiml," promluvil po chvíli téměř neslyšně.

„Pane?" zeptal se chlapec opatrně, „Vy jste znal moji maminku?"

Muž na něj pohlédl a Severus nedokázal popsat, jaké emoce se zračily v jeho tváři. Přikývnul.

„A proč už jste se nevídali? A jaktože jsem vás nikdy nepotkal?" chrlil chlapec otázky, jako by na odpovědích závisel jeho život. Pak se zarazil a klidným a smířlivým tónem dodal: „A kdo je ten muž? Je to můj otec?"

Stařík vyhlédl z okna a chvíli neodpovídal. Severus už se ho chystal povzbudit k odpovědi, když muž sám začal vyprávět.

„Znal jsem tvou matku i tvého otce, chlapče. Byl to můj syn. Ne biologický, adoptovali jsme si ho s mou ženou, když jsme zjistili, že my dítě mít nemůžeme. Ale miloval jsem ho jako vlastního. Když mu bylo pětadvacet let, začal chodit s tvojí matkou. Nikdy se nevzali, ale byli spolu moc šťastní a my s nimi. O osm let později tvoje matka otěhotněla a všechno vypadalo jako splněný sen. A pak, teprve chvíli potom, co jsme se to dozvěděli, za námi Eileen přišla a oznámila, že tvůj otec..." hlas se mu zlomil a na chvíli zavřel oči, než pokračoval, „tvůj otec zemřel. Odmítala mluvit o tom, co se toho dne stalo, měli jsme pocit, jako by nám to dávala za vinu. Utekla sem a začala žít s tím pobudou Snapeem, který uvěřil, že dítě čeká s ním. A zbytek už znáš."

Severus se posadil na chladnou zem a v očích si přemítal život své matky. Proč mu o tom všem nikdy neřekla? Co se stalo toho dne kdy otec zemřel? Někdo ho musel zabít a on odmítal uvěřit, že by to mohla být matka. Ale proč? Proč zabil jeho a matku nechal jít?

Žal a zoufalství se v něm mísily se vztekem. Copak neměl právo tohle všechno vědět už dávno? Proč mu to nikdo nikdy neřekl? Copak matka neviděla, jak moc chce znát svého otce? A tento muž-

„Vy jste tady žil, žil jste tady celou dobu a nic jste mi neřekl? Myslíte si, že mě nezajímá, kdo je můj otec? Neuvědomujete si, jak moc jsem si přál, aby jednou přišel a odvedl si mě? Copak nechápete, jak mi je?!" to už na něj křičel. Začala ho ovládat zlost a potřeboval to všechno dostat ven.

Pohlédl do tvrdé tváře starého muže a vztek byl rázem pryč. Když uviděl, jak se mu oči zaleskly, ovládl ho najednou strach. Tohle přehnal a brzy přijdou následky.