Protože se bál (hp)

11. kapitola

Čekal všechno možné – že se muž naštve a vyhodí ho z domu, že odejde beze slova pryč, že na něj začne křičet, možná i jednu dostane – ale nečekal, že se mu po vrásčité tváři zakoulí slza.

„Chlapče, myslím, že vím, jak ti je. Spolu s tím, že jsi přišel o otce, jsem já přišel o syna a ačkoliv je to už víc než deset let, pořád to bolí. Není ale moudré zahánět smutek vztekem."

Severus na starého muže – svého nově nalezeného dědečka – pohlédl a vděčně kývl. A pak udělal něco, co už hodně dlouho ne – přišel k muži, posadil se mu na klín a obejmul ho. Roztřesené ruce ho napodobily a dva úplně cizí lidé, kteří toho měli tolik společného, tiše hledali vzájemnou útěchu.

„Promiň mi mé mlčení," zašeptal stařík chlapci do vlasů, „tvá matka si nepřála, abys cokoliv věděl. Nebylo to proto, že by ti nevěřila, ale snažila se tě chránit před další bolestí. Bála se, že bys akorát zahořknul vůči světu kvůli něčemu, co už je dávno pryč. Ona sama s tím musela dennodenně bojovat a nebylo to pro ni vůbec snadné."

Severus si vzpomněl na všechny ty chvíle, kdy matka jako bez duše bloumala po domě, jak sedávala v rožku postele a tiše plakala a na ty pohledy, se kterými jej občas pozorovala. Vždycky, když si svého syna všimla, skryla své srdce za kamennou masku, ale chlapec poznal, že se něco děje. Když se na to však snažil zavést řeč, všechno popřela. Zvykl si na to a respektoval, že jde o téma, o kterém jí není příjemné mluvit. Myslel si, že je to kvůli otci, a vlastně měl pravdu. Jen ne kvůli tomu otci, kterého měl na mysli.

„Omlouvám se," vzlykl chlapec, „měla pravdu."

„Jsi silný, chlapče, ale i na ty nejsilnější je toho někdy prostě moc. A tobě toho osud nadělil spousty. Je v pořádku být občas naštvaný. Nedus to v sobě."

Když domluvil, Severus se k němu přitiskl ještě silněji. Až teď si uvědomil, jak moc mu někdo takový celý život chyběl.

Na chlapcova přání přinesl stařec několik starých oprýskaných knih, které se ukázaly být rodinnými alby.

„Tumáš," usmál se, „jsou tu fotky tvého otce, když byl malý."

Severus jako ve snách otáčel stránky. Tu se malý chlapec vesele usmíval u vánočního stromečku, tady se zase učil jezdit na prvním kole. Otočil několik stran a spatřil asi devítiletého hocha, jak pyšně drží vysvědčení se samými jedničkami. Pozorně se zahleděl na jeho tvář a hledal jakýkoliv rys, který znával z vlastního obličeje. Tolik mu záleželo na tom, aby si byli s otcem podobní.

„Máte stejné oči," ozvalo se mu zpoza ramene. Stál za ním jeho dědeček a laskavě se usmíval, byť bylo vidět, že v něm pohled na fotografii jeho syna vyvolává smutek.

„A když měl radost, tváříval se úplně stejně jako teď ty," dodal, čímž chlapci vykouzlil ještě širší úsměv na tváři.

Severus si rázem připadal jako ve šťastném snu. Našel ztraceného člena své rodiny a dozvěděl se toho tolik o svém otci. A navíc mu byl podobný! Najednou si připadal, jako by konečně ve světě nalezl své místo. Nebylo to u nevrlého Tobiase Snapea ani u hrobu jeho matky. Dokonce ani ne po boku jeho jediné kamarádky. Bylo to tady, u jeho opravdové rodiny, kterou nikdy neměl. Věděl, že sem patří.

S úsměvem na tváři se otočil zpět k albu svého otce. Při tom pohybu však rukou zavadil o malovanou vázu s květinami a převrhl ji na stůl. Vytekl z ní pramínek vody, razil si cestičku po hladkém stole a nebezpečně se přibližoval ke starým knihám. Severus zpanikařil. Věděl, že už nestihne nic udělat, když se žilka vody najednou zastavila a její obsah se začal pomalu vracet do keramické nádoby.

Severus si úlevně vydechl. Náhodná magie, které tolik nerozuměl, ho zase zachránila. Otočil se a pohledem narazil na svého dědečka, který jej zkoumavě pozoroval se zvláštním výrazem ve tváři. Snad směsicí smutku a odporu?

Chlapec si uvědomil, že muž neví, že je kouzelník. Možná ani netušil, že kouzla vůbec existují. Hnusí se mu teď jeho vnuk, protože ovládá magii? Co když s ním teď už nebude chtít mít nic společného? Severus cítil, že odloučení od své rodiny takovou chvíli poté, co ji konečně nalezl, by nezvládl.

„Omlouvám se, já..." začal nejistě. Stařec na něj však ani nepohlédl a beze slova odešel. Chlapec nemohl uvěřit své smůle. Copak nemohl být chvilku šťastný? Chtěl se vydat za svým dědečkem, ale bál se, že další pohled do jeho zklamaného obličeje by už nezvládl.

A protože se bál, zůstal zase sám.