Všechny hvězdy nebe | 𝗝𝗘𝗚𝗨𝗟𝗨𝗦 ✓

VIII. 𝗞𝗔𝗣𝗜𝗧𝗢𝗟𝗔 | modrošedé oči

"Je ti doufám jasný, že takhle Marlene nikdy nesbalíš, Tichošlápku," ušklíbnul se James, když míjel cestou na famfrpálové hřiště svého nejlepšího kamaráda, který se zrovna muchloval v křesle ve společenské místnosti s další holkou. Chytač už dávno ztratil přehled o tom, kolik jich kdy měl.

Sirius jenom něco nesrozumitelně zamumlal a blondýnku v podstatě svlékal pohledem.

"Tak teda hodně štěstí," ušklíbnul se James a dřív, než stihnul Sirius něco poznamenat k jeho způsobu balení Evansové, dodal; "no nic, uvidíme se na večeři, já mizím na trénink," poposadil si koště na rameni a zamířil k obrazu Buclaté dámy.

Když vyšel na pozemky, vítr mu ještě víc rozchuchal už tak dost rozcuchané vlasy a James si povzdychnul.

Škoda Siriusova vlasového gelu. Vlastně nikdy nemohl pochopit, proč na jeho věčně rozčepýřené vlasy nikdy nic nefungovalo.

Za chvíli u hřiště zaregistroval skupinku zmijozelských, kteří si zrovna balili svá košťata, aby lvímu týmu uvolnili hřiště.

"Umět třeba takovou Vronského fintu... To by se hodilo," rozeznal povědomý hlas a pochvíli se střetl pohledem s šedomodrýma očima.

Poslední dobou měl pocit, jako kdyby ho tyhle oči provázely na každém kroku.

S malým úsměvem na Reguluse kývnul a vydal se směrem k němu, když se ostatní hráči ze Zmijozelského týmu pomalu rozešli směrem k šatnám.

"Ahoj," promluvil do ticha, které přerušoval jenom kvílející vítr James. "Čau," zamumal neurčitě Regulus a proti vlastní vůli zrudnul. S Potterem neměl problém mluvit až do té doby, než si přiznal, že se mu asi líbí.

"Dlouho jsme spolu nemluvili. Takže... Jak to jde? Co škola?" Nadhodil James a sednul si na zábradlí u tribuny. Měl ještě pár minut, než dorazí první členi jejich mužstva.

"Ale dobrý. Žiju, zatím," pokrčil Zmijozel neurčitě rameny a o tribunu se opřel.

"Z tebe to leze jak z chlupatý deky. Víš, fakt jsme spolu teď nemluvili, ale občas bysme mohli, nemyslíš? Teda... Jestli chceš," dodal rychle James a Regulusovi se srdce rozbušilo rychleji.

Myslí to kamarádsky. Nemám si co namlouvat. Chce Lily Evansovou.

Prolétlo Zmijozelovi hlavou, ale přesto se mu nedařilo dostat tep svého srdce pod kontrolu.

K čertu s tím. Pomyslel si a následně se na Jamese pousmál.

"Chci. Samozřejmě, že chci," odtušil a když mu Potter úsměv oplatil, v břiše mu vyletělo celé hejno motýlů.

"To je fajn," Nebelvír dlaní poklepal na volné místo vedle sebe na zábradlí a Regulus se vyšplhal vedle něj.

"Takže, uběhly skoro tři měsíce a tak se znova ptám... Nějaká holka na obzoru?" Zeptal se křenící se chytač a Regulus se zhluboka nadechnul.

Potter prostě nedá s těma holkama pokoj! Vlastně ani nechápal, proč ho to tolik zajímá.

Nakonec se ale zamyslel a nervózně si prohrábnul vlasy. I když to není tak úplně holka, ale...

"Někdo by tu byl," uslyšel sám sebe ke svému vlastnímu překvapení říkat.

"Nekecej, kdo?!" Dychtivě se na něj Dvanácterák otočil a Regulus se samolibě ušklíbnul.

"Neřeknu. Ale můžu ti říct, že ta osoba je hrozně sladká, občas trošku arogantní a dost hlasitá, ale jinak je... moc fajn," zasněně se zadíval na Zapovězený les, který se rozprostíral několik stovek metrů od nich.

"Tak ta musí být skvělá," poplácal ho po rameni James. Kdybys jen věděl... Problesklo Regulusovi hlavou, ale nahlas řekl jenom; "jo, je."

"Doufám, že mi někdy prozradíš, o koho jde," Potter seskočil ze zábradlí, když u hradu rozeznal siluety svých spoluhráčů.

"Doufám, že budu moct," zamumal Regulus a ignoroval Nebelvírův zkoumavý pohled.

"Víš co? Příště mi o ní řekneš víc a třeba sám přijdu na to, kdo to je," mrknul na něj James a Regulusovi se stáhnul žaludek, ale nakonec přikývnul, protože si byl jistý, že Pottera by nikdy nenapadlo hádat samu sebe.

Věnoval Nebelvírovi možná o něco delší úsměv, než se hodilo a se skousnutým rtem se vydal přes pozemky k hradu.

James zatím přivítal svoje mužstvo na hřišti a zahájil trénink. Zatímco se zbytek týmu uhýbal před Potlouky a chytal Camrály, on hledal Zlatonku a snažil se urovnat si myšlenky.

Proč měl ještě minulý rok Lily plnou hlavu - fakt, že možná už jen čistě ze zvyku, záměrně přehlížel - ale teď se jeho myšlenky na ní musely dělit i o myšlenky na Reguluse?

Nevěděl, co ho na něm tak přitahovalo. Možná to byly ty jeho samolibé úsměvy a nebo možná ta blackovská elegance, se kterou se neustále pohyboval...

Nikdy na nikoho, kromě Lily, takhle nemyslel, což ho mátlo ještě víc. Nebyl si vůbec jistý tím, co chce jeho hlava a co jeho srdce. A pak taky co pro Merlina chce jeho tělo.

Jak byl zamyšlený, nedával pozor a jen tak tak se vyhnul potlouku, který mu prosvištěl několik centimetrů od ucha.

"Co to s tebou dneska je?" Na koštěti se vedle něj vznášela jedna z nejlepších brankářek, které kdy nebelvírské mužstvo mělo, Mckinnonová. James se na ní jenom křečovitě pousmál.

"Sám nevím, asi jsem jenom unavenej," napůl zalhal a blondýnka chápavě přikývla.

"Myslím, že bysme to za pár minut měli sbalit. Ty seš dost očividně úplně mimo a navíc nejspíš bude pršet," obrátila ustaraný pohled na černající oblohu, kde se kupily bouřkové mraky.

A opravdu, za necelých dvacet minut z nebe padaly ledové kapky deště a celé nebelvírské mužstvo se hnalo přes pozemky v promočených dresech do šaten, aby nezmoklo ještě víc.

Když James celý mokrý probíhal přes chodbu vedoucí do chlapecké šatny, měl pocit, že za jedním ze sloupů viděl sedět tmavou postavu.

Když se tím směrem podíval, přísahal by, že na malou vteřinu si byl jistý, že viděl ty samé oči, které tak dobře znal.

Dřív, než ale tajemné postavě stihnul přijít na kloub, se zpoza sloupu vypařila jako pára nad hrncem a později ve sprše nad tím James jenom zakroutil hlavou a došel k názoru, že si to prostě jenom vymyslel.

To ale nemohl tušit, že ta osoba s modrošedýma očima se právě potulovala hradem a myslela na něj.

Kapitola dost o ničem, ale ta další bude zas o něco akčnější :D
Jinak jsem si mega oblíbila Reguluse, protože předtím jsem ho nějak moc neřešila a až teď mi dochází, jaký je to vlastně zlato ❤️

Mar