Všechny hvězdy nebe | 𝗝𝗘𝗚𝗨𝗟𝗨𝗦 ✓

XXI. 𝗞𝗔𝗣𝗜𝗧𝗢𝗟𝗔 | nejsem evansová, ale můžu tě políbit?

Regulus sice netušil, co si James o dopisech myslí, ale usoudil, že to nejspíš nebude tak zlé, když si všimnul, že se mu na tváři rýsuje malý úsměv.

Ještě chvíli si navzájem koukali do očí, když se James ozval; "zajímavý počtení. Docela mi to zvedlo sebevědomí," ušklíbnul se a prohrábnul si vlasy.

"Původně to sice nebyl účel," odpověděl Regulus, "ale ani se ti nedivím. Trochu moc jsem se v nich rozepsal..." Zmijozel zrudnul a nachvíli se zarazil. Nakonec už jenom dodal; "a myslím, že sebevědomí už máš velký dostatečně."

"Takže jsi je psal... Jako... Jsi to všechno myslel... Vážně?" Zeptal se ostýchavě James a měl pocit, jako kdyby měl za chvíli jeho žaludek začít dělat kotrmelce. Věděl, že někdy se na to zeptat musel, ale odpovědi se pořád obával.

Regulus pomalu vydechnul a znovu se na Jamese zadíval. Na jeho tváři neviděl žádné známky toho, že kdyby se mu přiznal, začal by si z něj dělat srandu, nebo něco ještě horšího.

Nakonec proto nervózně přikývnul a i když by to James nikdy nepřiznal, ulevilo se mu. Na druhou stranu si ale pořád nebyl vůbec jistý tím, zda k němu Regulus cítí to samé, co on k němu. Protože pořád tu ještě byla ta Regulusova tajemná holka...

"Nikdy jsem si nemyslel, že se o těch dopisech dozvíš," pokrčil rameny Regulus. "Původně jsem jimi chtěl Evansový na tobě ukázat ty dobrý věci. Protože jsme se my dva vsadili," zasmál se, ale James se k němu nepřidal.

"Byl jsem idiot, když jsem s tebou tu sázku uzavíral. Protože mi došlo, že Lily není vlastně ten někdo, koho bych... chtěl."

"Možná je ale dobře, že jsme se vsadili. Protože jinak by sis to ani nemusel uvědomit," odtušil Zmijozel a Nebelvír mu na jednu stranu musel dát za pravdu.

"Víš co? Tys mi ještě pořád neprozradil, kdo je ta tvoje holka, kterou máš tak rád," Nebelvír radši změnil téma, protože se mu teď myslet na Lily opravdu nechtělo, a pak taky ho to opravdu zajímalo.

"Uhm, no já..." Reguluse nenapadala žádná cesta, jak z toho vybruslit.

James naproti němu dychtivě čekal na odpověď a napůl doufal, že mu Regulus řekne, že si z něj celou dobu dělal srandu a že žádná taková holka není.

"Není to holka," vyšel nakonec s pravdou ven Zmijozel a Jamesovi se rozbušilo srdce. Že by ho Merlin vyslyšel?

Ale následně mu došlo, že Regulus opravdu nikdy neřekl, že by se jednalo o někoho ženského pohlaví. V duchu si za svojí nevšímavost zanadával.

"A kdo teda?" Zeptal se James netrpělivě, v duchu sám sobě slibující, že si onoho šťastlivce prokoukne. 

Nějak ho ani nenapadlo se pozastavit nad Regulusovou orientací, jak byl naplněný žárlivostí na toho neznámého.

V Regulusovi se odehrával zmatený boj. Když mu to teď řekne, všechno se může během několika vteřin pokazit. Ale když mu to neřekne, nikam se neposunou a jeho bude v hlavě pořád užírat otravné 'co by kdyby...'

A tak se nakonec rozhodnul všechno vsadit na jednu kartu.

"Ty," zamumlal tiše, ale Poberta ho přesto slyšel. Srdce se mu rozbušilo ještě rychleji a nervózně si prohrábnul vlasy. Je to on... Regulus celou tu dobu mluvil o něm. Jak mohl být tak slepý?

Když James delší dobu nic neříkal, Regulus si všechno začal vykládat špatně. Okamžitě zrudnul a v duchu si nadával. Proč mu to vůbec říkal?

"Já - promiň. Prostě se to nějak -" Začal koktavě Zmijozel a vlastně ani nevěděl, co chtěl říct.

Nějak se to úplně podělalo, když se sblížili a on v Jamesovi nikdy neměl vidět nic víc, než kamaráda.

"Cože? Ne Reggie, právě naopak. Mně to vůbec nevadí!" Vyhrknul hned zmateně James a potom dodal; "jenom mě to překvapilo."

Zmijozel se zamyslel nad tím, co James říkal. Právě naopak? Takže možná má něco jako šanci?

"Takže se ti taky - ehm - líbím?" Vypadlo ze Zmijozela, který nervózně polknul a hodil po Nebelvírovi ostýchavým pohledem.

Kdyby teď Potter řekl ne, nejspíš by se nejradši propadnul někam hluboko do země.

Jamesovi se v hrudi rozléval hřejivý pocit. Jak se pro Merlina mohl vůbec Regulus ptát na tak jasnou věc?

"Reggie. Od tý doby, co jsme se poznali, tě nemůžu dostat z hlavy, i když jsem to dřív fakt zkoušel. Nejdřív jsem tomu nerozuměl, ale teď už to chápu. Mám tě doopravdy rád. A zatraceně moc se mi líbíš. I když mě občas nevědomky přivádíš k šílenství," jak James mluvil, z Reguluse pomalu opadávalo napětí. 

Na tváři se mu objevil malý úsměv - pořád sice tak trochu nevěřil tomu, co se v několika uplynulých chvílích stalo, ale jak tak koukal na Jamese, který mimochodem pořád vypadal hříšně dobře, už o ničem nepochyboval. 

Chtěl - ne, potřeboval - Jamese teď hned políbit.

A tak se k němu naklonil a pár centimetrů před jeho ústy se zastavil.

"Nejsem Evansová, ale můžu tě políbit?"

Zašeptal a James místo odpovědi chytnul Regulusovi tváře do dlaní a přitáhnul si ho ještě blíž.

Regulus už na nic nečekal a konečně přerušil tu zbývající vzdálenost mezi nimi.

Jak dlouho už tohle vlastně oba chtěli?

Problesklo mu hlavou, ale hned se mu myšlenka vypařila z hlavy, protože Jamesova teplá ruka mu zabloudila pod školní košili.

Zapletl Nebelvírovi ruku do už tak dost rozcuchaných vlasů a James jenom něco nesrozumitelně zamumlal a převalil Reguluse pod sebe. 

Když se od sebe po chvíli, která oboum připadala mnohem delší, než ve skutečnosti byla, odtáhli, hrály jim na tvářích úsměvy.

"Možná bysme mohli jít najít Evansovou a zbytek a vlastně jim poděkovat," ozval se po nějaké době Regulus a James přikývnul.

"To nezní vůbec špatně... Ale myslím, že ještě chvilku počkají," zamumlal, přitáhnul si k sobě Reguluse blíž a ten se rád nechal vztáhnout do dalšího polibku.

Ještě jedna poslední kapitolka + epilog a bude to za námi :(
Upřímně mi tenhle příběh bude hodně chybět, protože takovýhle krátkých oddechovek není nikdy dost... :D
Každopádně moc doufám, že jste si tuhle kapču užili :D❤️

Mar