Mohla to být pouhá setina vteřiny než jsme se znovu zhmotnily na jiném místě, přesto jsem to vnímala jako několik minut. Mé tělo bylo rozloženo na atomy a mysl létala uprostřed černého, nekonečného prostoru. Nešlo poznat kde je nahoře a kde dole, čas byl naprosto relativní. Jediné co existovalo byly mé myšlenky. Co se teď bude dít, jak to celé skončí. Skočila jsem do akce po hlavě aniž bych si promyslela, co vlastně budu dělat. Nemám žádný plán, žádný cíl. Ve chvíli, kdy se objevil teleportační paprsek jsem pomyslela jen na to, že by to mohla být výhoda být na nepřítelově lodi, ale když nad tím víc přemýšlím, kdo je vlastně náš nepřítel. Admirál chce Khána zabít a Kirk ho chce odvést k soudu. Ani jedna varianta se mi nelíbí, ale pro tuto chvíli si budu muset vybrat jednu z možností a všichni víme, že smrt svého partnera si určitě nevyberu. Jedinou mou prioritou je dostat Khána do bezpečí, proto musím co nejrychleji ovládnout tuto loď.
Díky informacím o téhle lodi, které mi Khán poskytl v nestřežené chvíli na ošetřovně mi bylo jasné, že v momentě našeho zhmotnění tam nebude více jak dva strážní. Do karet mi hrál i moment překvapení. Carol bude rovněž zmatená. Na vysvětlování nebude čas, každou vteřinou na lodi Enterprise umírají další lidé.
Při zhmotnění mě dostihla menší nevolnost. Udržet obsah žaludku na místě byla momentálně ta největší priorita bohužel stráže to viděli jinak. Dvěmi ranami taserem, který jsem si okamžik před přemístěním vypůjčila od strážce, je omráčím.
"Co chcete dělat." Zeptala se bloncka.
Než se stráž probudí musím najít ovládací panely a vyřadit zbraňové systémy, přijít na způsob jak přemístit Khána na tuto loď, společně se poté zbavíme našich nepřátel, ovládneme řídící můstek, dostaneme zpět naše lidi a odletíme do nekonečna a ještě dál. Tuhle odpověď jsem jí asi dát nemohla.
"Zachránit všechny lidi na palubě Enterprise." Jednoduchý jak facka. "Proč byste je zachraňovala, právě se vám podařilo utéct, proč jednoduše neodletíte?" Blondýnu fakt nezapřete. S povzdechem se na ni otočím.
"Můžu ti říct hned tři důvody proč to všechno dělám, ale myslím si, že by to ten tvůj pidi mozeček nepobral. Takže teď uhni, každou sekundu co tady s tebou promarním, umírají lidi." Podle jejího pohledu se jí narážka na její IQ moc nelíbila. Naštvaně ji odstrčím z cesty a rozejdu se na konec chodby.
"A co mám dělat já." Snažila se mě doběhnout. V duchu jsem se zaradovala. Konečně položila otázku, která v dané situaci není irelevantní. "Ze všeho nejdříve se vydáte opačným směrem než já. Strážní budou ještě nějakou chvíli mimo, takže s nimi problém nebude. Horší to bude s druhou hlídkou. Až vás najdou musíte se s nimi pokusit bojovat, budou si pak myslet, že tihle muži jsou taky vaše práce. Nikdo nezjistí že jsem na palubě a já tak budu mít čas vyřadit systémy, chápete." Během vysvětlování mého plánu, který jsem vymyslela doslova za pochodu, se k ní otočím. Němě na mě hledí, překvapený výraz mluví za vše. Z pohledu do jejích třpitících se očí usoudím, že vše pochopila a dám se znovu na cestu. V téhle chvíli je čas náš největší nepřítel.
Oproti Enterprise má tahle loď pětkrát menší posádku, což mi přihrává do karet. Na nejbližším počítači jsem si zjistila nejkratší cestu k místnosti s ovládacími systémy. Stráže nikde, alarm taky žádný. Rychle proklouznu do místnosti, ale hned u prvního panelu se zarazím.
Někdo je tu se mnou. Slyšela jsem jeho těžké dýchání a rychlé klikání do počítače. Čtvrtá ulička v pravo. Tiše jsem se přikradla za roh. Vykouknu, muž středního věku o něco menší než já, na sobě měl šedý komplet. Rozhodně nepatřil mezi posádku. Nehodlala jsem čekat až si mě všimne. Tvrdý náraz o kovovou konstrukci se rozlehl po celé místnosti, jediné štěstí že nikdo v okolí není.
"Kdo sakra jste?"
-------------------------
Omlouvám se. Použiju pro mě už běžnou a naprosto otřepanou výmluvu - maturovala jsem a nebyl čas. To hodlám ale teď o prázdninách změnit. Děkuji Vám za věrnost.
Lokigirl.
